Canadian invaders

Rocky Mountains - climbing

2010-08-23T13:10:00.000-07:00

Trošku jako cestování v čase, vzpomenout si na všechno to krásný lezení v Rocky Mountains...

Před odjezdem na roadtrip jsme se obávali, že z lezení moc nebude - slyšeli jsme jenom o lezení tradičním, na které nemáme vercajk (a upřímně na něj nezbývalo ani to místo v autě). Pro jistotu jsme však do kufru nacpali lano, sedáky, lezečky... Cestou na výpadovku ještě zastávka v outdoorshopu pro plynové bomby a pláštěnku na krosnu, a hle...

Díky tomu jsme si parádně zalezli sportovky a proložili poznávací zájezd také nějakými těmi lezeckými zážitky. O výkonech to moc nebylo - od března jsme oba pauzírovali a věnovali se rekonvalescenci, takže jsme byli šťastný blechy, že vůbec můžeme lézt, navíc v tak krásné přírodě. Vzhledem k tomu že jsme většinu lezeckého času trávili spolu, nebylo většinou nikoho kdo by nám dělal fotky (v tandemu jeden-leze-druhý-jistí jsou prdelačky vrcholem fotografického umění :) hned po autofotu!).

Banff Tunnel Mountain

Při relaxaci přímo v srdci Banffu si můžete odskočit na Tunnel Mountain (kopec ve městě) na nějaké to sportovko. Bylo de facto po dešti, lezení spíše plotnové, takže jsme si užili spoustu legrace i v lehkých cestách.

Tunnel Mountain je to dole uprostřed nalevo od řeky.

Dechberoucí ploténka, zvláště po dešti :)

Slabší kvalitu lezení však kompenzují výhledy z cest.

Náladu z lezení si člověk zlepší při večeři u našeho spaní u Two jack Lake.

Prostě to mělo něco do sebe...

Barrier Lake

Poté co jsme vysadili děcka v Calgary na letisku jsme se ihned vrátili za nějakým tím polezeníčkem, tentokráte u Barrier Lake. I zde byly lepší výhledy než lezení :)

Barrier Lake

Výhledy a trošku strach z medvědů (cvičně jsme bear-spray zapomněli v autě)

Grassi Lakes

Sen každého sportovního lezce se stává realitou v této malebné oblasti kousek od Banffu, u městečka Canmore. Dokonalé i pro dívky - je zde i malý sektor kde jsou borháky po 1m (to bylo moc už i na mě:)), a skála jak ementál. Člověk spíš nateče při vybírání který chyt je největší/nejlepší... Parádní děrovaný vápno ve všech úhlech - od mírně položené (kde by se nemělo lézt bez helmy), přes kolmé po mírný až prudký převis, prostě pro každého něco! Lezení jak z pohádky nad jezírky neuvěřitelné barvy.

Přístup, jezírko, a výhled do údolí.

Nad touto skálou vede cestička, po níž se s oblibou prochází big horne sheep, a svou nedbalostí uvolňují laviny kamení na lezce. Taky bacha na veverky, tady byly nejdrzejší!

Lake Louise

Co se týče výhledů, krajinky, a tak vůbec, Lake Louise lze překonat jen s těží. Umístění: nádherné jezero blankytně modřejší než nebe!

No Photoshop!

Ne vždy zde svítí slunce, a bez něj ta barva vody nevynikne :) Zde pohled na lezecké sektory.

Leze se zde na zajímavém křemenci, který utváří zajímavé útvary, poličky, vodorovné ubíhající spárky a plošky a ne vždy pozitivní chyty. Prdelačky hezky představují barevnost a pestrost skály:

Já a cesta kterou jsem si překřtila na "Schody do nebe"

David v jedné z místních krásek, pravděpodobně 5.11b.

Já u slaňáku "Schodů do nebe" (snaha zachytit zárověň jezero za mnou byla marná)

Hrana za 7a+, kterou si tam David užil.

David si jde cvaknout 1. nýt v 5.12b

Pěkné, členité, vypečené :-)

I David se snažil o autofoto.

Zůstaňte na přijmu, již brzy snad přijde foto-report o lezení na laně ve Squamishi!

Chuck Chuck

2010-08-17T16:43:00.000-07:00

Jak často se vám stane, že se na skále cítíte víc v bezpečí než na zemi při jištění? V nové Chuck Chuck Creek oblasti ve Squamish valley zaručeně!

Cestou do Chuck Chuck Creek vás to trošku natřese...

Ale odměna v podobě kýčovitých scenérií za to stojí :)

Chuck Chuck je nová oblast ve Squamishi, malá svou velikostí, ale velká svou krásou. Najdete ji když pojedete ze Squamishe cca 40min. po lesní cestě, která se vine údolím Squamish a skýtá překrásné výhledy na vrcholky hor a ledovců.

Dokonce cestou se nabízí i jeden kemp, ale pokud zrovna netoužíte po teplé sprše (nevím jestli tam vůbec je!), je určitě romantičtější najít si nějaké pěkné místečko u řeky v lese. Asfaltka se záhy promění v štěrkovou cestu, ze které člověk za 25 mil odbočí na ještě punkovější cestu - strmě do kopce po muldách a kamenech... Na nástrahy cesty vás může upozornit i stopa oleje vedoucí od něcí proražené nádrže... Opět se nám potvrdilo, že pořídit si v Kanadě vůz 4x4 není vůbec zbytečné (bez náhonu na všechny 4 kola a zvýšeným podvozkem je obecně zbytečné vyrážet kamkoliv do přírody, asfaltky většinou končí hned u sjezdu z dálnice).

Oblast je sice malá, nabízí cca 20 cest od 5.4 do 5.13a (cca od 4ek do 8a), s převahou 6-7 a 8-9, a všechny co jsme lezli byly prostě parádní! Nádherné linie, které vás sem tam prověří nějakým tím bouldříkem, a mezitím vás pěkně vyučí technickou pasáží. Prostě esence zábavného lezení. Onsight je navíc o to cennější, že oblast není moc známá (zatím není v posledním vydání oficiálního průvodce), a cesty nejsou příliš omaglajzované. Každopádně pochvala autorům cest, takový majstrštyk se jen tak nevidí!

Za celý den jsme byli na místě sami, jen zurčení potůčku a strach z každého šustnutí v lese. Již dobře víme, že zde medvěd není jen planým poplachem pro turisty. Proto jsme opět zalitovali že jsme náš bear-spray půjčili wroclawské mafii (jež se nyní do konce září odstěhovala do Squamishských lesů), a obklopeni malinovníkem (vedle borůvek oblíbená potrava medvědů černých) jsme polemizovali nad nejvhodnější strategií jističe v případě příchodu medvěda. Vůz byl sice pouhých 20 metrů od nás (bohužel až za oním malinovníkem), ale protože medvěd přeběhne fotbalové hřiště za 6 sekund, asi bychom ho nepředběhli. Dále se nabízela možnost že by jistič vyšplhal za prvolezcem ke 2. jištění (po grigri by to snad šlo), ale pak bychom byli vystaveni riziku že pokud by se medvědovi nechtělo odejít (mohl by mít hlad), mohli bysme taky na stěně viset do nekonečna - vzhledem k popularitě oblasti by byla šance na to že nás někdo vysvobodí dost malá. Naštěstí všechny zvuky v lese obstarávaly jen veverky a padající větve, takže jsme nemuseli žádnou z našich metod uvádět v praxi. Přesto se člověk málokdy cítí na skále při lezení tak bezpečně.

Ono se může zdát že medvěd na skálu nevyleze, ale v Yosemitech prý byl zaznamenán případ kdy medvěd vylezl obtížnost až 5.9, aby se dostal k zavěšeným zásobám lezců. Ono by se mohlo zdát že medvěd nevyleze ani na houpací síť http://www.youtube.com/watch?v=npLPppVDZt8 ale opak je pravdou http://www.youtube.com/watch?v=Hfl4Oi-hYfA&feature=related .

Výhledy po cestě domů

Jasper, Athabasca Pass Trail

2010-08-07T18:31:00.000-07:00

V rámci naše tripu po národních parcích jsem si dali s Dejvem a Jančou backcountry trek v Jasper National Park. Celkem jsem našlapali něco přes 70km a strávili tři dny a dvě noci v divočině. Zážitek parádní.

Členové výpravy (Lucka bohužel skrze koleno nemohla)

Cesta byla zpočátku kultivovaná pěšinka, která se ale s postupem ušlých kilometrů změnila v bahnitou cestičku, a nakonec se odbývala už jen jako občasně umístěná žlutá značka v lese, bažinách, či pláních.

Zatím pohodová dálnice

Cesta lesem jak k babičce

Podél vody, podél skal

Výhledy byly zmáhající

A pak už se jen brodit kudy se dá

Za celou cestu jsem žádné další výletníky nepotkali (šťastný výběr termínu před začátkem turistické sezóny), takže to byl opravdu velmi autentický zážitek. Místa ke kempování tvořila mýtina s nedaleko umístěným drátem mezi stromy, určeným ke skladování jídla při pobytu v kempu, tak aby se nestalo lákadlem pro medvědy. K tomu účelu jsme si měli na cestu opatřit kus provazu, jehož pomocí jsme měli jídlo vytáhnout do výše asi čtyř metrů, kde by mělo být jídlo uchráněno od nenechavých šelmiček. Nicméně tuto proprietu jsme si s sebou nevzali, takže jsme se pak mohli každý večer a ráno bavit šplháním na strom.

Místo provazu prolízačka

Velmi enviromentálně šetrně řešená byla i toaleta v kempovišti, totiž útlá kláda nabitá mezi dva stromy - při-dřepnout opřít a voilá. Moc jsme se nezalamovali s výbavou, takže jsme si nepořídili ani bearspray (něco jako pepřák na medvědy), což bychom asi zpětně přehodnotili neboť různých důkazů o jejich přítomnosti jsme viděli nemálo a nakonec se nám i jednoho podařilo spatřit tváří v tvář. Medvěd se naštěstí zachoval podle pravidla modřejší ustoupí a šel se pást opodál.

Já s Jančou a našimi medvědobijkamy

Celkově byl trek třešničkou na dortu našeho výletu, protože to byla opravdová procházka nedotčenou krajinou, kde o sobě divoká zvěř dávala tušit na každém kroku, a někdy až příliš okatě.

Copak měl asi méďa k večeři

Krajina se obdivuhodně měnila, zpočátku les jak na Šumavě, pak sibiřská tajga, ledocová planina, rozbouřená řeka, bažiny...

Athabasca Pass na konci údolí vlevo

A o něco dál totéž údolí

Zbytky loveckého osídlení podél cesty

Tak tenhle medvěd nás vyděsil o něco víc než ten pozdější živý, leč nezdokumentovaný. Zde pouze pařez.

Jedno z jezírek

Ledovcové jezírko a cesta přes řeku

Ledovec ze kterého byla řeka i jezero napájeno

Koupel po ledovcem

Bouldering pod ledovcem (troufám si tvrdit, že první na tomto kusu kamene)

Pohled na Athabasca Pass po cestě zpět

Jediný zdroj pitné vody

Naštěstí nás cestou nic nesnědlo, los po sobě nechal jenom stopy, medvěd odešel sám a vlky jsem zaháněl každodenní osvěžující očistou.

Zasloužený škopek po návratu - Lucko díky za něj

Takže až tady někdy budete - this is a must!!

Stopa buď pumy nebo rysa

Stopy vlka

Stopa černého medvěda

Stopa Grizzlyho

Rocky Mountains - the wildlife

2010-07-29T09:55:00.000-07:00

Na Rockies jsou nádherné nejen hory, ale i ta divočina která na vás číhá doslova na každém kroku! Zvířena je zde opravdu bohatá, a zatím co u nás a na Slovensku sice varujou před medvědama, tak tady ti medvědi doopravdy jsou! Sami jsme jich viděli 19 kousků. Kanadských jelenů a laní snad nepočítaně, podobně jako chipmunků, zemních veverek Pika, horských koz a ovcí...

Jelen Wapiti u Medicine Lake

Tento mladý jelínek si na nás chtěl testovat svou kuráž a zkoušel nás zahnat. Naše auto však vyhrálo :)

Znáte to, jdete po dlouhém dni z práce domů, a před barákem se pase jelen. Už zase...

Ranní boj s veverkou o snídani

Pika (golden mantled ground squirrel) je pod skálou hotové neštěstí, protože je drzá a nebojí se, zato jí chutná vaše čokoláda :)

Nebojácná veverka na klíně...

Další hlodavec, tentokrát mnohem větší...

Dokonalý šoumen

Svišť opravářem - zajímavé je, že potom nám opravdu začalo v autě něco pískat :)

Big Horne Sheep - shazují kamení na lezce u Grassi Lakes!

Chill-out u cesty

A ještě odpověď na otázku z minulého kola: jaké je nejnebezpečnější zvíře v národních parcích?

Inu, je to laň s kolouškem! V době naší návštěvy ještě laně dochovávaly svá mláďata, a protože jsou snadnou kořistí pro všechny predátory, musí laně vyvíjet extrémní snahu pro ochranu svých ratolestí. Proto dokáží být velmi snadno velmi agresivní. Základ je tudíž při setkání okamžitě zahájit "dominantní ústup" (nikoliv útěk!). I ten jsme měli příležitost si vyzkoušet, laní s mladejma bylo totiž jak hub po dešti a člověk o ně kde tam furt zakopával. Útok zběsilé laně přebil však ještě zběsilejší úprk před rozzuřenou sobicí v Banffu :)

Šelma!

Strašlivá losice, která nás pěkně prohnala

Rocky Mountains road trip - part 1

2010-07-21T15:28:00.000-07:00

Bylo to krásný a dechberoucí, a abyste uvěřili, musíte se sem sami podívat!
Alespoň pár fotek pro inspiraci!

Výlet jsme veleúspěšně zahájili v sestavě s Dejvem a Jančou a raftovým zážitkem na 3 a 4 stupňových peřejích nádherné Kicking Horse River! S Jančou jsme možná měly nejdřív trošinku obavy, do čeho jdeme, ale o to větší pak bylo nadšení z ledových peřejí. Průvodkyně Hannah nám tak zajistila nezapomenutelný zážitek.

Další zastávka: Lake Louise. Jedním z nejkýčovitějších míst v Rocky Mountains je právě toto jezero, z jeho barvy zrak přechází a z davů turistů bolí hlava. Před turisty se člověk neschová ani na skalách podél kterých vede stezka na ledovec. Zde si člověk připadá jako pravá Rock Star, jelikož zde se považuje skálo-lezení jako totální extrém-adrenalin a je potřeba si to hned vyfotit, táto koukej, von tam visí jen tak!!!

Výhled pro který stojí za to si vylézt...

V divočině nemají ani všechny kempy sprchu, David proto řešil hygienu každodenní koupelí v místních horkých pramenech :)

My menší občas nedosáhnem ani na dalekohled, ale ti velcí nám rádi pomůžou!

V Jasperu jsem děcka vysadila uprostřed divočiny, aby mohli 3 dny stopovat medvědy, vlky a pumy...

... sama jsem pak obdivovala krásy přírody z koňského sedla.

Kýčovka od Patricia Lake

Mocné Athabasca Falls

Pohled na Banff z vrcholu Sulphur Mountain.

Sulphur Mountain - stanice lanovky a pohled do údolí.

V další části výletu jsme se rozloučili s Dejvem a Jančou, vysadili je v Calgary a pokračovali v krasojízdě, tentokrát více zaměřené na lezení :)

Busy business

2010-07-20T10:30:00.000-07:00

Děcka, je to boj. Mezi ležením na pláži, výjezdma za lezením do Squamishe a prohlídkama Vancouveru s rodičema je holt dost těžký najít si tu chvilku a protřídit fotky z výletu do Rockies, abysme vás sem taky nalákali! Btw moji rodiče a Davidova babička po podobném výletu právě opouští Kanadu a jsou z ní - stejně jako my - nadšení :)
Slibuju že se na to vrhnu hned jak se vrátím z letiště (a vyřídím pracovní mejly). A nebo pudu spíš na koupák...na pláž :)
Každopádně zdravíme do tropického Brna a těšíme se na další pokračování našich ostrovních radovánek: ve čtvrtek vyrážíme opět na Vancouver island a surfování tentokrát obohatíme o lezení u Horne Lake (tufas and "european quality limestone"), tak sme sami zvědaví!

Relax v Powell River

2010-07-09T18:24:00.000-07:00

Takže jsme zas hezky vrácení ve Vancouveru. Prázdniny byly super, zážitků hromady; 3000 najezděných a stovky nachozených kilometrů; medvědi, losy, soby, orly, jeleni, svišti, psouni atd..

Nicméně naši dovolenou jsme začali v rozvolněném stylu. Vzhledem k tomu, že jsme se uvolili na 3 týdny k hlídání psa (Gunnara) našich známých, dostali jsme k němu i půl království ve formě jejich letního sídla ve vesnici na Sunshine Coast jménem Powell River.

Moc velké očekávání jsem od toho neměli, ale nakonec byly více než předčeny.

Nebyl to žádný moc sportovně zajímavý výlet, spíš jsme si užívali dlouho nespatřeného slunce, koupání v moři, pozorování orlů a tuleňů, pokusů o rybaření, seakayakingu, a hlavně večerních BBQ a výtečného vína, které naši spolucetovatelé Dejf s Jančou opatřili na jejich cestě v Okanaganu.

No prostě pohoda ve stylu rodinné dovolené, ale po tom nečase a práci, které jsem nechali za hlavou ve Vancouveru, jsme si to náramně užili.

Voila quelque images

Na cestě Ferrynou do Powell River

Naše dočasné sídlo

Pán domu

Seakayaking

Koupačka na naší soukromé pláži

Na výletě u blízkého jezera (Gunnar tam z vody téměř nevylezl, jeho mozek alias "kupka sena", uvízl na módu "KLACÍČEK"!!)

Lovení hadů, jak jsme později zjistili zcela neškodných

Odpolední dřina

Každodenní předkrm, ústřice nasbírané na pláži

Pokus o rybaření

Bouldering na protějším ostrově patřícího do indiánské rezervace, na kterém nesmí nikdo žít, neboť zde bydlí duchové

Krutá každodenní rutina

Bylo to tam vskutku velmi náročné

Zpět domů

2010-06-27T21:59:00.000-07:00

Více-týdenní dovolená se neskutečně vydařila, Rocky Mountains jsou překrásný, děkujeme všem lidským i zvířecím účastníkům za báječné zážitky! Dokonce nás Vancouver přivítal nezvykle pěkným počasím, s takovou se pudu co nejdřív vyplesknout na pláž odpočinout si po tý dovolený :-)
Moji rodiče a Davidova babička zítra dorazí na jejich vlastní tour of paradise, tak s nima ještě omrknem krásy Vancouver islandu (a konečně ponoříme naše neopreny v pokusech o surfing v Tofinu), a pak snad protřídíme fotky a napíšem o tom jak báječně jsme se měli a jak strašně pěkný to tu mají!

On the road

2010-06-19T14:26:00.000-07:00

Nejenomže nejsme s to napsat když si jen tak hovíme ve Vancouveru, tím spíš se to nedaří když jsme na cestách! Režim prázdniny jsme zahájili s Dejvem a Jančou super-relaxačním pobytem na Powell River, kde jsme si kajakovali, rybařili, pozorovali tuleně a orly bělohlavé, a hlídali Gunnara (pes co nepřestává kňučet).

Trajektem do Powell River

Naše hacienda 100% relaxu

Z terasy na pláž... aneb pes v módu "klacíček"

Gurmánských zážitků jsme se věru nebáli....

Každodenní předkrm: vlastnoručně nasbírané ústřice

A František Dobrota nám zpestřil jídelníček, abychom se toho grilování nepřejedli.

Na lovu orla bělohlavého

David a náš "hostitel"

Nyní pokračujeme vele-úspěšným tripem po Kanadských národních parcích, které určitě stojí za to.
Malá ochutnávka:

Vyrážíme!

Sunny days

Rafťáci

Míša Černý, hojně se vyskytující obyvatel místní luhů a hájů
(foto by Dejf)

Tak na vaše! :)

Děcka jsou momentálně na hard-core treku ve sněhu mezi medvědy a lavinama, tak máte jistotu, že vám budu schopná podat další report aspoň já (pokud mě v noci v kempu nenavštíví medvěd - bear-spray si odnesli na výlet) a prozradím vám které je nejnebezpečnější zvíře co vás zde může napadnout - své tipy můžete mezitím uvádět v komentářích :)

Multi-foto-report: ze zimy do léta

2010-05-14T20:11:00.000-07:00

Už je to nějaký čas co jsme o sobě dali vědět naposledy, proto tentokrát máte nárok na delší přehled fotek z našeho pobytu. Vzhledem k menší lezecké pauze jsme se věnovali i jiným činnostem, jako procházky po pláti, kochání se parky, či návštěva marihuanového dne.

Doma jsme si mohli začít užívat i grilování a teplého počasí...

Cyklovýlety nám umožnily pokochat se městem a jeho flórou i výhledy.

Zašli jsme si taky na Wreck beach v univerzitním kampusu, romantická playa kde by člověk známky města pohledal... Tentokrát jsme byli ještě za frišna, a i tak se tam již opalovali náháči (či spíš exhibicionisti!), jelikož tento malý kousek ráje ve Vancouveru je zaslíben právě nudistům... inu, letní večery zde možná ještě budou zajímavé!

National Geographic, photo by Mara

Nudistické pláži naštěstí neschází prodejci chlazených piv.

A protože na nuda-pláž vedou dlouhatánské schody, David dobrovolně šetří má stará kolena!

Naštěstí mezitím skončila naše lezecká pauza, takže jsme se konečně podívali, jak se leze ve Squamishi s lanem... a je tam krásně!

Abychom si nenechali ujít nějakou tu místní kulturu, zašli jsme se podívat jak vypadá zdejší oslava dne Marijuchany. Bylo to velmi působivé. Svátek se nazývá "420", protože se slaví 20.4., a ve 4:20 tohoto dne si všichni účastníci solidárně zapálili jointa (myslím že jsme v tom davu byli jediní bez něj...). Navzdory mírně nepříznivému počasí (zima, déšť) se však sešly davy lidí, a všichni pak obráželi prodejní stánky s trávou, jointy, dýmkami a jinými kuřáckými potřebami. Představte si takové hody či jiný ráj stánkařů, a pak že všechny stánky prodávají něco zeleného... V tento jediný den je pak takovéto "tržiště" tolerováno (ba dokonce chráněno!) policií, hlavně aby některého z účastníků nepřejelo v rušném centru města auto.

Někteří účastníci oslav byli opravdu hustí :-)

Konečně zpět domů na pláž... než sem jaro přiválo krásné teploučko (www.googlicek.cz), tak tady taky pořádně zafoukalo! Na Kits beach to dokonce vyfouklo několik lodí na břeh (aby majitelé ušetřili za drahé parkování v marině, někteří volí levnější alternativu volného kotvení na moři... ale jak vidno né vždy se to oplatí)

Zde se snaží vykopat svou loď z pláže...

Ovšem nyní je již pláž v obležení polonahých těl lačných opalování (zde není nudismus povolen).

No uznejte, skoro jako na priglu!

Dilema

2010-04-28T15:48:00.000-07:00

Blíží se víkend, a já se nemohu rozhodnout, co podniknout.

Možnosti jsou následující:

A) Squamish
- bouldery
- lezení s lanem

B) Whistler
- lyže
- snb

C) Tofino
- surf

Poradíte?? :))

Ježdění ve Whistleru

2010-04-22T22:12:00.000-07:00

Zdravím.

Nějak jsme měli v poslední době na pilno, tak nebyl moc čas psát na blog. Nicméně jsme z5 a pokusíme se blogovat častěji. Takže to zkusím trochu shrnout co se nám za poslední týdny stalo. V kostce. Před 14 dny jsem byl jezdit ve Whistleru, Lucka kvůli problémům s kolenem jet nemohla, k tomu více viz zbytek tohoto zápisu. Po cestě zpět do Vancouveru nám 20 km před cílem kleklo auto. Velká zábava, odtah by stál 150 dolarů, odtah svépomocí není legální. Naštěstí se nám podařilo identifikovat závadu na alternátoru, takže jsme vzali baterku a nechali se od známých dovést do Van. Od George jsme si půjčili nabíječku a auto, dobili baterku a druhý den zas na dálnici vyzvednout to naše. Trik s baterkou vyšel, takže jsme se přiblížili do North Vanu. Tam jsme opět nechali u Mařeny dobít baterku, abychom se po celodenní taškařici dopravili večer i s autem domů. V pondělí telefonát do servisu, co jako za opravu, oni 750, já ani za nic, to bych jim musel ruce zpřerážet za takový prachy. Jsem rozhodnut to opravt sám, když to dokáže auto mechanik, tož já taky. Koupili jsme secondhandovej alternátor na netu, není na tom nejlíp, ale stál 30 CAD, což oproti novýmu za 500 stojí za pokus. Další víkend si domlouvám Mata, Mařenu, a bude to. Za pomocí You Tube jsem zjistil co s tím asi může být a mám zhruba představu, jak na to. No a inu po 2 hodinách jsme se provrtali k uhlíkům vyměnili je za ty z koupenýho alternátoru a jede se dál. Dál, rovnou na párty u Polákům. Dali jsme si s Lucou týden bez drog všeho druhu, takže to po 4 dnech řádně u Niky s Oskarem řádně zapíjíme a zařizujem si prímovou kocovinu na pondělní ráno. Ve středu 20.4 tady byl festival 420 (Zeptejte se Stračeny) a celej Van se zazelenal, ale o tom snad zas příště.

Takže už jen doplněk z Whistleru.

V sobotu vstávám 5.55, abych před sedmou byl u Mařeny vyzvedl Kaču a pádíme na svah. Předpověď hlásí celodenní slunce, což po 2 týdnech sněžení a relativně nízkých teplot věstí příjemný den. Dole ve vesnici po sněhu už téměř ani památky. Celodenní tiket stojí 90 CAD, což je morda, takže tradičně na Čechy prolezem na 2 permice v 5, čímž se cena sniží na 30, což už je přijatelné.

Sparingpartneři ve Whistleru
Ježdění a sníh bylo prostě úžasný. Žádnej mokrej sníh, žádněj led, žádný muldy. Pod vrcholem je -12 a všude hromady čerstvýho sněhu. Freeride s dopadem jak do peřin. Dovádíme seč to dá. Jezdím s mařenou, kterej mě tahá furt mimo sjezdovku, tak se to třeba časem naučím, zatím se válím a užívám si to. Zkoušíme se svézt ve snow parku, takže nějaký hopsání a svezení na rampě. Většinu dne jsme jezdili na jednom ze dvou kopů, Whistler a Black Comb, takže se před koncem otvíračky přesouváme na druhou stranu prve jmenovaný. Dáme ještě pár jízd a jedem domů (aspoň si to zatím myslíme).

Ježdění bylo úžasný, jeden z nejlepších dní na horách co jsem zažil. Jsem rád, že jsem si ten místní sníh vyzkoušel.

Fota mluví myslím samy za sebe.

Šlepr na vrchol Black Combu

Sněhu bylo vydatně

Cestou na vrchol

Pohled z Black Combu dolů na vesnici Whistler

Lanovkou z Balck Combu na Whistler

Wyhledy lanowkowe

Poslední hodinka ve Whistleru

Na Black Combu je ledovec, kde se jezdí, kromě září, celoročně. Tak kdybyste někdy byli kolem tak to určitě stojí za návštěvu.

Sobota na Cypress Hill

2010-04-07T19:42:00.000-07:00

Po návratu ze Skaha nás Vancouver přivítal tradičně zamračeným počasím. Celý následující týden pak k mé nelibosti přelo. Nicméně vzhledem k tomu, že se i poměrně ochladilo, měl tento nuzný týden nakonec příjemné vyústění, neboť na okolních kopcích připadl asi metr nového sněhu a mohli jsme tak vyrazit na svah. Lucka v sobotu pracovala, tak jsem se domluvil s Mařenou, že o víkendu zajedeme do Whistleru. V práci se nade mnou slitoval kolega, když sem si stěžoval, jak je drahý půjčení prkna (30 CAD) a půjčil my svoje prkno i s botama. Sám má doma ještě další čtyři, neb se živil jako snowboardový instruktor. Vzhledem k velikonočnímu prodlouženému víkendu jsme se nakonec domluvili, že se pojedeme v sobotu rozjezdit na Cypress Hill, což je kopec hned nad městem, a v neděli vyrazíme do Whistleru. V sobotu ráno jsme hezky jako ranní ptáčata v půl desáté dorazili pod kopec. Byl jsem překvapenej kolik je tu sněhu, protože ve městě jsme neviděli spadnout ani vločku, a na Cypressu kam to máme ani ne půl hodinu cesty z domu byly slušný 2 metry sněhu.

Parkoviště na Cypress Hill

47 CAD za skipass neni zrovna nejlevnější, ale člověk zas nemusí nikam cestovat a má svah prakticky za domem.

Plánek střediska

Celý dopoledne bylo zataženo, že nebylo nicmoc vidět, navíc sem nechal foťák v autě, takže fotaz jsou až z odpoledne, když se to trochu roztrhalo.

Šlepry hore, dole Mařena s Graidenem

Měl jsem fakt štěstí, protože kluci říkali, že před týdnem tady už tekly potoky vody, zato teď tady byl čerstvej metr sněhu. Ježdění byl výborný, Mařena mě furt tahal jezdit mimo sjezdovky v lese, takže jsem se snažil vypořádat s touhle taškařicí. Byla to celkem sranda.

Vlevo Já vstříc lesu, vpravo Mařena s Kačou a výhled na Horse Shoe Bay, a uprostřed kopec

Celej den bylo víceméně zataženo, ale ve šťastnějších chvílích se mi podařilo zachytit výhled z kopce. Na jedné straně výhled na Vancouver, na druhé výhled na Horse Shoe Bay a dálnice směrem na Squamish.

Mařena s Vancouverem

Jezdili jsme do půl čtvrté a celkem mě to stačilo, přeci jen jsme byl letoc poprvé jezdit. Pak jsme se snažili prodat tickety, ale Kanaďani jsou příliš poctivý, takže se nám moc nedařilo. Nakonec jsem v půl paté udal za deset doláčů skipass a jeli jsme domů a večer s Lucou na Avatara.

Z Whistleru nakonec v neděli nic nebylo, protože jsme byli všici celkem vyřízení a předpověď věstila další zatažený den. Chystáme se tam tuto sobotu, tak snad bude počasí přát a bude slunečno.

4 Season Skaha

2010-04-02T18:21:00.000-07:00

Je čtvrtek 25. 3. 2010, 18 hodin místního času, končím v práci, rychlá večeře a okolo 20 hodiny nasedáme do auta na náš první výlet ke Skaha Lake. Čeká nás asi 6 hodin jízdy. Předpověď je celkem schizofrenní, na jednom webu hlásí celý víkend slunečno na druhém déšť, asi tak smíšené jsou i naše očekávání. Kolega z práce mi radí ať se připravíme na cokoliv, prý může i sněžit, jojo - that was a good one -, tady kde je už od ledna pořád kolem 12 stupňů, to víš, že jo. Po 9 hodinách v práci se mě moc nechce absolvovat 6 hodin jízdy, ale co už. První příjemné překvapení čeká pár kilomentrů za Vancouverem, když se obejvuje značka s rychlostním limitem 110 km/h, dosud věc nevídaná, všude jinde zatím bylo max. 90, tož tam možná budem o něco rychleji. Radost opadá s prvním výraznějším stoupáním, asi opravdu jedeme do hor. Ručička tachometru padá pod 50, stejně tak mé nadšení z jízdy, předjíždějící kamiony mě zpočátku trochu znervózňují, protože tyhle monstra jsou jak stádo krav, ale po čase už je ignoruju. Mám pocit, že se ukoušu nudou, jet padesátkou 400 km je pravé meditační cvičení. Nicméně s ujetými kilometry se cesta konečně stává zajímavější, když déšť střídá sněžení. Gabe si asi srandu nedělal. Když se přidá ještě mlha a pod sněhem zmizí silnice má znuděnost konečně opadá. Dálnice se chvílemi opravdu zcela ztrácí v reliéfu krajiny. Tady se moc nenosí krajnice, patníky, odrazky, nebo něco podobného co by oddělovalo silnici od jejího okolí, takže když napadne 20 cm sněhu, tak se moc není podle čeho orientovat. Auto nám začíná trochu prokluzovat a mě přestávají stírat stěrače, je něco po půlnoci a jsme kdesi uprostřed kopců, kde projede 1 kamion tak každou půl hodinu. Naštěstí jsme se vyhrabali až na vrchol, takže se můžu podívat na ten blbej stěřač, kterej přimrzl ke sklu, supr zas něco uvidim. Teď už se jen doklouzat dolu k jezeru Skaha a v pul 2 rano sme na mistě. Celou cestu pršelo, nebo sněžilo, stejně tak prší tady, snad to do rána přestane.

Spaní v autě je noblesní, doma sme hodili do sklepa sedačky, mrskli dovnitř dvě bouldrmatky a je z toho postel lepší než doma.

Zaparkovali sme na doporučení v průvodci na boční cestě nad Pentinctonem, takže se nám ráno rozprostírá příjemný výhled na město. Idylu kazí jen to, že bez přestání už třetí den prší, fuck.

Ranní Penticton

Včerejší dobrodružná cesta dostává nový rozměr, když jsem ráno ve městě zjistil, že v motoru není ani kapka oleje, takže jsem tam naládoval 3litry a ukazuje to teď něco málo nad minimální limit.

Pan motorista dolívá olej

No jo no, co já mám s tím počasím dělat

Furt prší, ale jedem do skal, jsem rozhodnutej si aspoň jednu cestu dát, ať je jakkoli. Luca se mnou odmítá do deště jít, že prej je to blbost, když je tam průtrž mračen, že si počká až to přejde. Si myslí, že se nedá lézt když tři dny prší, pche, jdu sám. Pevné rozhodnutí aspoň si zkusit zabouldrovat mi asi trochu zatemňuje mozek, protože se mi podaří třikrát ztratit, takže když konečně totálně durch dojdu do skal, tak jsem ze své procházky krajinou utahanej jak kotě. Nicméně jsem našel sektor kde se dá lézt i za deště, takže si jdu pro jističe. Jistič vypadá v teple auta až nebezpečně spokojeně. Říkám si, že si něco počtu,abych trochu stačil uschnout, a už jsem tvrdej jak špalek. Kolem třetí odpo mě budí strašný horko a slunce v očach. Wtf, si připadám jako bych spal týden, probuzen do totálně jiné krajiny. Venku je naráz jak v létě a skály jsou po hodině skoro suchý.

Překvapivé probuzení

Kafe a jde se do skal. Na rozlez a seznámení si dáváme 5.6. Výborná volba, první půlka vede spárou ve které jako snad v jediném skalním útvaru je ještě nějaká voda. Pak zkoušíme něco težšího, ale všechno nás ze sebe setřese, takže se vracíme do auta se sklopenýma ušima. První lezení po zimě je holt krušný.

Tříhvězdičková spára za 5.11c

Lezení je hafo zajímavý, ale pro nás co sme odkojení vápnem je pohyb na žule zpočátku trochu nezvyk. Jinak krajinově je to velice vděčné, nahoře slunce, nebe, hory, sníh, dole, les, prérie, jezero.

Cesta do skal

Večer nás ze skal provází místní psejk, kterej nám ukáže nejkratší cestu z5 na parkoviště, dík. Jedem na náš včerejší spací spot, trochu vínka, lízanej mariáš a posloucháme jak se zas venku honěj čerti.

Náš průvodce

Večerní idyla

Ráno nás vítá do nového dne místní zvěr. V Pentictonu se zajdem podívat k jezeru a jedem pod skály. Je sucho a nebe bez mraků.

Bambi stopař

Skaha Lake

Tentokrát to není ani sníh ani déšť, ale neskutečný vichr, ve stínu je jak na Sibiři. Trochu už se snažíme potykat se zdejším matrošem, ale žádný výkony z toho nejsou. Spíš si snažíme trochu zrekonstituovat morál a neklepat se nad každým jištěním.

Krásná 30 m

Cestou se opět seznamujem s dalším psem.

Pochodíme po různých sektorech a zkoušíme co pustí. Nakonec se ale pouštíme většinou my. Vítr začíná být dost nepříjemnej a trochu nám znechucuje lezení. Utíkáme do závětří, poslední krátká 5.11, kterou Luca skoro pokořuje a pelášíme do tepla.

Polárník

V neděli jdem do nejbližších sektorů a ve stínu 60 metrových stěn se pinožíme na 10 metrových kvacích, tak jak to máme rádi. Těsně před odjezdem se udělá letní počasí, takže hurá do tílka, než se to zas změní.

Delikátní hranka za 5.11d

Cestou domů sme se podívali na kite-boardisty, kterým vítr očividně vadil o něco míň. A pak směle ze slunce z5 do hor a deště, domů.

Tož tak, dobře sme se měli.

Všední den na baldech

2010-03-29T21:28:00.000-07:00

Šokující zprávy od Pokáče, tak než David poreferuje o našem víkendovém výletu na lano do Skaha, alespoň postnu krátký fotoromán o mém středečním vejletu do Squamishe s nepřáteli státu Dominikou a Oskarem. Zrovna jsme ani jeden nemuseli pracovat, tak jsme nechali plačícího Davida v hokně a vyrazili na baldy (bouldry po polsku). Celkově jsme měli všici dost línou, ale furt lepší než jen sedět doma že :)

Ve Squamishi vyleze bouldry i cvičený pes. Asi bych se nad sebou měla zamyslet.

Dominika prubovala můj project Black Mark za V4 (6C+), ale ani jedné se nám pořád ještě nezadařilo.

To be continued...

Oskarovi se udalo zdolat Davidův project Gull Skull V6, good job!!

Gull Skull je natolik kultovní, že bude i v budoucím dokumentu o Squamishi, jež se natáčel v době naší přítomnosti... Byli jsme poctěni i malým interview, u kterého vypadáme všichni 3 stejně inteligentně jako překvapeně (aneb co povědět na otázky typu "proč se jste přijeli do Squamishe?" a "jaký máte pocit když vylezete bouldr?")

Hrdina tohoto dokumentu (bezejmenný blonďák s brýlema) si dával na pihodu Gull Skull s jednou pidi-matkou, zatímco běžný smrtelník potřebuje tak 3-4 crashpady, pády jsou totiž dosti nelibé. V dalším sektoru frajeřil ve V7 bez spottera. No nedalo se na to koukat.

My jsme si pohráli ve vypečené V3 (6C), z níž následuje pár pokusových fotaz.

Skrčenecký nástup je malounko přívětivější skřítkům jako já :)

Člověk si může i hezky zalomit lištičku...

...aby pak vyděšeně hleděl na oblejší hranku...

... z níž se velmi zábavně padá...

... ale nic co by dobrý spotter a 2 matky nezachránili.

I silnější Oskar se pak nechal potrápit v morálovém výlezu.

Další štace nás zavedla do sektoru s těžkými i lehkými hajbóly, kde mne zaujal tento útvar, asi 10m vysoká stěna s mega-lopuchem.

Je to bouldřík tak za 5, ale věřím že by tam člověka i pošimralo, osobně bych se bála, že se mnou upadne celej ten lopuch :)

Na závěr si Nika upokusovala Easy Chair V4 (David tu z ní měl i videjo), kde jsem se já zatím jen bavila zkoušením jednotlivých kroků. Přeci jen lezení hrany s patičkou ještě nepatří mezi mé silné stránky, takže minimálně mám na příštích pár výletů čím se bavit :)

První jarní den Polámánka a Porouchanky

2010-03-21T19:26:00.000-07:00

Letos jsme jaro netradičně přivítali formou lezení. Opět nám bylo počasí nakloněno, a v sobotu (i předcházející dny potřebné na vyschnutí) nepršelo, a my jsme opět vyrazili bouldrovat. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou zkusit tu konečně nějaké to lezení na laně, ale tam je les ještě ve větším stínu, že bysme tam odpoledne jenom zbytečně mrzli, zatímco v létě tam chládek přijde určitě vhod - zatímco bouldry pod Chiefem budou opocené a tření mizerné.

Naši kamarádi Oskar s Dominikou se tentokrát věnovali bouldrům na stěně v rámci místních závodů. Vzhledem ke stavu našeho týmu Polámánek a Porouchanka a frekvenci našich tréninků jsme seznali, že na závodech nám pšenka nepokvete, zatímco venku je ke sklizni mnohem větší potenciál.

Nový Polský kamarád Rafael - na Lezec.cz v anketě jsou prý Poláci pod skálama nejméně oblíbenou národností...

Lezení s Polákama je nám tu asi souzeno, hned na rozlezovém bouldru jsme potkali další páreček z Wroclawy, se kterýma jsme spojili bouldrmatrace a úsilí pro tento den. Díky tomu se Davidovi povedlo vylézt další 7A s takovým nehezky vypadajícím výlezem, kde věřím že bez vydatného polstrování se člověku nahoru úplně nechce. Mě se zas podařilo vyspolit moje první 6C, takže navzdory relativně slabému drivu během dne taky radost! Taky jsem si pozkoušela 7A, často první pro holky, protože zatímco malé prstíčky ze skulinky vymáčknou i madlíčko, tlustoprstí lezou jen po oblině...

David si zas vyzkoušel pořádný lezení po hnido-lištách od Sharmy (doslova ve stínu Dreamcatchera!), až mu z toho vstávaly vlasy na hlavě!

David je spokojený :)

Zážitkem pro oba byl Superfly Slab za V0, aneb rajbáček za 5+, zato skoro hajból, 8m to možná má! Z boku to tedy vypadá, že by se to dalo vyjet na kole, tak David posbíral morál a rozhodl se stát se Královnou Koloběžkou :) Vzhledem k tomu že naše bouldrmatrac má tak metr na metr, moje spotování bylo spíše "morální podporou" :) Mimochodem mi přijde zajímavé, že David u mého spotování neoceňuje pravdivé výroky typu "teď už radši nepadej", "tady tě teda chytat nebudu" nebo "opravdu si myslíš že to zvládneš? viděls ten dopad?". Místo toho vyžaduje lživá povzbuzení "pojď chytám tě" "je to v klidu" "to dáš" :)) Takže to co na videu říkám nemá moc společného s tím co si myslím, ale když i Dave McLoad píše o tom jak má povzbuzování pozitivní vliv na lezcovu psychiku, musím si nechávat své sakrastické poznámky pro sebe (byť mě to užírá).

David sbírá morál...

Naše projekty za 6C+ a za 7B nás již brzy přivedou zpět, mezitím snad nebudem ani porouchaní, ani polámaní, a budem na to moct jaxepatří potrénovat!

Březen, za kamna vlezem...

2010-03-09T12:05:00.000-08:00

V sobotu se nám podařilo vychytat jedinečnou konstelaci počasí, jež nám umožnila výlet lezení venku možná jediné pro příští 2 týdny. 3 dny nepršelo (hurá), slunečno, žádný mráček, a tak hurá schovat se do lesa kam se paprsky prodírají jen stěží. Celodenní běhání po lese za dalšími a dalšími úlovky nás zaměstnalo natolik, že jsme skoro nefotili, ba ani když už kůžička byla na konci dne úplně nadranc.

Tentokrát sme náš osvědčený tandem rozšířili hned o několik členů. Jako první se k nám přidal Oskar, Polák co jsme ho tu s jeho ženou Dominikou potkali na stěně. Dominika musela pracovat (tomu my se naštěstí úspěšně vyhýbáme), takže tomu šli kluci dát za uši společně - a nutno říct že se činili, společná výkonnostní skupina byla oběma slušnou motivací, takže nějaké to 7A zase popadalo a kluci již začali tlačit do vyšších čísel. Skrz Oskara se k nám přidal i Steve s ženou MC a její kamarádkou Joan. Tímto jsme etablovali rozdělení na dívčí a klučičí tým a oba týmy se hezky snažily. Steve nám spíš dodával cenná moudra, sám celý den hlavně relaxoval s pivečkem a fajkou. Sám již ve Squamish udolal několik V10 (7C), po kterých asi zjistil že vyšší čísla už vyžadují příliš práce za málo legrace, a rozhodl se začít si lezení jen užívat. Aneb jak varují na 8a.nu, "points may kill the fun in climbing".

Víkendová pohoda pod kameny s V2 a V6/7

V pozadí Steve rozdává moudra, které nečiní Oskara šťastným

David udolává oblinovou V5

Vypečený mantel...

... mě dost potrápil, ještě budu muset papat hodně polívčičky ;-)

Bouldry jsou tu super, bez techniky to nejde, ale bez síly už vůbec ne... a o kůži člověk poměrně rychle přijde :-)))

Ke konci dne jsme se přesunuli ještě do slunného sektoru z nějž jsme tu už jednou reportovali (viz bouldry The Cutting Edge a Gull Skull). Tam jsme se nahřívaly jak ještěrky na sluníčku, a pokoušeli poslední síly aplikovat na sedřené konečky prstů... Západ slunce a odliv tepla nás však vysvobodil a hurá zpět do Vancouveru regenerovat. Po návratu jsme si vyzvedli ještě Mařenu a Dominiku a vydali se do našeho domova společně udělat malou česko-polskou imprezu.

Jaro ve Squamishi

2010-02-23T19:32:00.000-08:00

Haleluja pověsti nelhaly slunce se skutečně skrývá za oblaky. Jak nám prorokoval prodavač v ClimbOnu ono přislíbené týdenní slunečné okno v jinak neustávajícím dešti se stalo skutečností. Od středy minulého týdne až do včerejška bylo nonstop slunečno s teplotami občas trochu třeskutými, ale v celku byly podmínky k lezení téměř ideální.

Lucka s ranní jinovatkou (btw oděna ve všem co si na ten den vzala=Já přišel o bundu a klepal se v mikině)

Vyrazili jsme tedy ve čtvrtek do Squamishe, protože na víkend k nám přijeli na návštěvu Dave s Jančou, tak abychom využili počasí než se zas nebe zatáhne.

Zastávka na "potřebu" u dálnice

Konečně tak došla svému názvu Sea to Sky Highway provázející nás do Squamishe a my jsme tak mohli docenit výhledy, které jsou svoji impozantností slušným konkurentem D1.

The Chief

Dominanta cesty po Sea to Sky

Pohled ze Squamishe směrem na Vancouver

Viděli jsme v celé kráse monument The Chief, pod kterým jsou v lese rozesety kameny různých velikostí a tvarů.

The Chief

Jeden z highballů (nejlehčí je na něj V1 po madlech, ale asi to bude trochu svrbět nahoře člověka čeká mech; tentokrát byla v madlech voda)

Lezení bylo ve čtvrtek super. Vybrali jsme si oblast The Jungle, která jako jedna z mála není v lese a tak zde celé odpoledne svítí slunce, což bylo v tomto období, kdy se teplota ve stímu pohybuje kolem 5 stupňů, výborná volba. Dopoledne jsme si s Luckou parádně zalezli a seznámili se s místním materiálem. Žula drží jak přibitá a bouldry pestrý, od lištovaček po lezení oblých převislých hran až po rajbasy.

Lucka se zorientovává

Konzultace s průvodčíkem

Radost, že jsem přežil mechový rajbas

Lucka bojuje v silové V3

V průběhu odpoledne se sem začali po práci trousit i místní lezci, tak jsme si zalezli s Jessim, Soňou a spol. S Jessim jsem zkoušel populární V6 Gull Skull, ale bylo to nad mé síly, snad projekt do budoucna.

Jessie v Gull Skull

Já v tomtéž

Dal jsem si tu pak parádní místní klasiku za V4 The Cutting Edge, kterou se mi po pár pokusech podařilo přelézt.

The Cutting Edge

Po lezení už jen nakoupit v místním storu v typicky zdejším měřítku (kilo kuřecího stálo stejně jako 4 kila vepřového, tak neberte to)

Já s večeří, v pozadí Chief. Schválně kdo najde na Chiefovi čarodejnici na koštěti a indiána na zádech.

ještě si dát malou procházku po okolí a pak už lační večeře Z5 domů.

Lucka na výšlapu po oklolí Squamishe

Cestou teda ještě pár kýčových výhledů.

V pondělí jsme si tenhle model zopakovali. Vyrazili jsme nezvykle brzy, takže jsme byli po skalami už kolem 10 a to bylo teda celkem frišno. Ve stímu bylo ještě pod nulou, takže jsme ráno pěkně klepali kosu. Naštěstí nám polední sluníčko trochu dobilo baterky a tak jsme lezli až do pozdního odpoledne. Nějak jsme ale moc nevytáhli foťák takže žádný fotky. Alespoň teda pár videí z přelezů dvou klasických V4 a pokusu v The Cutting Edge.

The Cutting Edge

Easy on an Easy Chair

Superfly

Olympijská atmosféra

2010-02-22T19:57:00.000-08:00

Poslední týden byl trochu busy, takže jsme nestíhali o tom ani reportovat :-) Konečně jsme se dostali k tomu, abychom vyrazili do downtownu nasát jedinečnou olympijskou atmosféru. Ta v downtownu spočívá především ve vysoké koncentraci lidí všude. Koneckonců traffic skrz město je v době Olympiády paradoxně mnohem klidnější a plynulejší, největším zdržením však mohou být nedisciplinované davy chodců na přechodech. Nám to však nezabránilo vyrážet na sever bouldrovat.

Kdo se ve městě zrovna nepřemisťuje, tak stojí ve frontách. Kanaďani mají tuto kratochvíli velmi v oblibě - údajně by snad ani nešli do hospody či klubu před kterým není fronta, protože asi není zajímavý... Na Olympijské atrakce jsou tím pádem ochotní čekat i v řádu 4-8 hodin, a to i když jim ochranka řekne že se již dovnitř nedostanou! To se například stalo v tzv. German house, kam jsme se dostali díky naší návštěvě Dejva a Janči. Tento "beer-tent" se snaží vzdáleně se připodobnit svým větším bratrům na beer-festech v Německu, ale marně. Ani origoš německá kapela Acoustica to bohužel nezachránila, převaha Kanaďanů nás z iluze beer-festu vzdalovala. Přesto jsme si to užili, a zdolávání piv jsme se zhostili celkem statečně.

Odměnou za oslavu vítězství nad Lotyšskem a návštěvu German house nám byla ráno bolest hlavy, kterou jsme usilovně rozháněli zahradničením u Patrice a bouldrováním v Cypress Falls parku. Zatímco Dejf s Jančou fandili Bauerovi ve Whistleru, my jsme se úspěšně vyhli dalšímu davovému šílenství v downtownu (a nepřejeli jsme žádné zlobivé chodce).

Davy se dokonce znásobily v neděli odpoledne na utkání Kanada-USA. To se nedalo sednout v žádném podniku kde měli televizi a přestaly jezdit i autobusy :) Kanadu však Amíci vyklepli podobně jako nás Rusáci, takže se pak žádné bujaří nekonalo. My jsme již spokojeně vydýchávali náročný víkend doma u posledního hokeje dne (Finsko-Švédsko), abychom se dnes ráno mohli rozloučit s naší návštěvou (ještě 1x díky!) a vyrazit do Squamishe. Počasí se do teď drželo a ukázalo nám jak nádherně zde může být když neprší. Celé město jenom kvete, před domem rozkvetlé třešně, prostě kýč na kýč, kéž by to tak vydrželo!

Podařilo se mi přesvědčit strážníka aby mi na chvilku půjčil mašinu.

Davy a davy...

Vancouver a hory

Vydřená sjezdovka za městem - letos už tam asi nezajezdíme.

Lighthouse park bouldering

2010-02-07T12:54:00.000-08:00

Tento týden se opět udělalo na pár dní pěkně (prý v tomto období věc nevídaná) a tak jsme využili jednoho slunného odpoledne a vyrazili jsme si na odpoledne vyzkoušet bouldrování v městské oblasti Lighthouse park. Tato mini oblast s pouze pár lehčími bouldry se nachází na north shore, tj. v severní části Vancouveru. Koho by bavilo pohrát si s aplikací google maps, resp. s možností zobrazení fotografické mapy, tak si může udělat představu o tom kde to je a jak to tam vypadá, zadá-li v na adrese http://maps.google.com/ do řádku adresy "beacon lane, vancouver" a zde se přetažením žlutého panáčka z navigační lišty (přiblížení/oddálení) na nejzazší možné místo (se rozsvítí modře) na ulici beacon lane zobrazí parkoviště u tohoto parku. Dvě výše uvedené fotky jsou tedy z téhož místa.

Jak jsme se zde již dříve přesvědčili parkem tady myslí kus pralesa ve městě, totéž tedy zde.

Vzheldem k našemu lezeckému entusiatismu jsme moc nebrali ohled na rady místních, že aby bylo možné lézt je potřeba alespoň dva tři suché dny. Proto jsme vyrazili z bouldrmatkou hned jak přestalo pršet a sami jsme se tak přesvědčili, že většina věcí je po dešti opravdu mokrá. Ale při únorových teplotách okolo 12 stupňů a se sluncem za zády prostě nešlo odolat a nevyzkoušet to.

Jinak lighthouse park je místo kde se dá zkoubit bouldrování s DWS, opalováním a a skoky do moře z 10 metrové skály, tudíž v létě bezpochyby idylka. Lezecky to sice není nijak extra zajímavé, veškeré bouldry do obtížnosti V3, ale po vizuální stránce je to velmi vděčné.

Ačkoli byla většina z těch pár bouldrů co tu je (je jich něco kolem 20) mokrá, přeci jen jsem našel dva ve kterých se aspoň pár pohybů udělat dalo. Trochu provokativně jsme si neodpustil poslat do zmrzlé Evropy pohled z dějiště Olympiády. Zima jak má být. Lezení bez trika bylo trochu na sílu, ale ať nám můžete aspoň trochu závidět.:-)

Nuže užili jsme si tady trochu odpoledního slunce a při počínajícím západu slunce jsme před tou romantikou prchli se dorazit na stěnu.

První okusení Squamishe

2010-01-31T10:16:00.000-08:00

Včera jsme přes nepřízeň počasí a páteční návštěvu Cambie konečně vyrazili mimo město. A kam jinam mohli naše kroky vést než do Squamishe. V týdnu jsme si koupili auto, takže bylo načase vyrazit. Na začátku týdne to dokonce vypadalo, že by mohlo být o víkendu sucho a my by jsme snad mohli i zkusit trochu zalézt, ale od téhle předpovědi v kuse prší, takže z lezení nic nebylo. Myslím, že bychom tomu stejně moc nedali, protože nějak špatně snášíme místní piva, a tak jsme po šesti pátečních kusech byli celou sobotu v acidovém deliriu. Asi se z nás stanou abstinenti, nebo vezmeme na milost výběr zdejších vín. Squamish jsme chtěli vidět i proto, že se měla kvůli Olympiádě zavřít jediná příjezdová cesta podél pobřeží do Whistleru, kde se má konat větší část lyžařských soutěží. Brali jsme to jako jednu z posledních příležitostí k návštěvě, neboť po počátku her bude průjezd možný jen pro účastníky či diváky. Naštěstí jsme se od majitele lezeckého shopu ve Sqaumishi dozvěděli, že uzavírka platí až od Sq dále, takže část lezeckých a bouldrových oblastí bude přístupných i během her. Majitel nám jakožto znalý místních poměrů tvrdil, že v průběhu února dochází zpravidla k poklesu teplot i srážek, a stává se tedy obdobím, kdy zdejší práskači pokořují svoje projekty, protože teploty do 5 stupňů a sucho vytvářejí ideální podmínky. Kdyby se naplnili jeho slova, tak bysme si snad mohli i někdy v průběhu února trochu zalézt, jen si najít ty projekty na které budou ideální podmínky. Jestli ale měl na mysli ty pověstné rajbasové plotny... :)

Hrdá majitelka na pozadí gaudiovských stěn

Squamishem jsme bloumali v oparu předešlého večera a zašli si na jídlo (fish and chips), které nás z toho trochu vytáhlo. Nicméně než jsme se promotali městem, tak bylo odpoledne, takže na objevování lezeckého potenciálu nám moc času nezbylo. Navštívili jsme jednu bouldrovou oblast, hned kousek od dálnice. Je úžasné jak se to spolu snoubí hlučná dálnice s hustým lesem, kde si člověk pár metrů od dálnice připadá jak někde uprostřed divočiny.

Přístav ve Squamishi, dole dálnice, naproti divočina

Zkusmo jsme si šáhli i na místní žulu, ale bylo to všechno totálně durch, takže šlo skutečně jen o letmý dotek.

Lucka se seznamuje

Šli jsme se pak trochu projít po lese, kde se Luca snažila hulákat jak na lesy, neboť se dočetla, že se tímhle způsobem vyhne setkání s medvědem, takže mě teď asi v lese čekají perné chvíle. Jestli spolu vyrazíme na nějaký vícedenní trek, tak se myslím Luca bát medvěda moc nemusí, ale nevím co probudí ve mě její zlatý fond songů ala Já písnička.

Pohled do hvozdu

Přírodu tady mají opravdu nádhernou, tak doufám, že i o Olympijském šílenství se nám podaří evakuovat z města a vyrazit někam na menší trek. V průvodci jsme objevili, že jedna bouldrová oblast je na okraji Vancouveru, kde jsou i nějaké trasy na výlety do hor, takže to případně vyzkoušíme též.

Vodopád na treku na Chief

Odpočinek

2010-01-27T15:45:00.000-08:00

Shánění bydlení, auta, zařizování a podobné radosti nás celkem vyčerpaly, takže jsme se rozhodli odpočívat. V mém případě mi monukleozou oslabená imunita nedala na výběr než polehávat v teple domova. A protože samotnou by mě to moc nebavilo, pár těch bacilů jsem dala i Davidovi :) Tímto asi zklameme zatím všechny lezecké nadšence, protože náš výlet je zatím dost málo lezecký. Po nastěhování jsme zjistili, že v dřevěném domě jsou tak hloupé zdi, že kdybysme do nich namontovali lištu od Bena Moona tak vyrvem půl stropu. Dovezli jsme si i hrazdu, ale i na tu jsou zdejší futra slabá. Proto jsme se vydali na stěnu omrknout naše tréninkové možnosti. Inu, není to špatné. 3500kč za 3 měsíce permice, to už by mělo člověka dost motivovat k výkonům (zatím jsem z toho akorát onemocněla). S takovou si příští rok koupím permice zároveň na Frit, Kotelnu a Klajdu na celou zimu a ještě mi furt zbyde na pivo po stěně:-) Jinak ale stěna celkem v poho - na doporučení Stračeny jsme zvolili stěnu v Severním Vancouveru, protože tam člověka nebuzerujou za to že chce lézt bez trička (na co bych se pak koukala?), chodit bosky, nebo že nemá na sedáku certifikát že umí lézt na 1. a jistit. Ale aspoň malý test že umíme jistit a lézt na prvním jsme stejně absolvovat museli. Po pár týdnech nelezení jsem si hned musela odskočit do lana, tak jak to mám ráda :)Překvapily mě dětské kurzy lezení, prcci a teenageři, je tam trénujou jak malý závodníky. Učí je lézt na OS (na závody), a chválí za každou cvaklou expresku. S takovou podporou to se to pak musí lézt!

Po neveselých výkonech na stěně a ještě méně veselém utrácení za blbosti do domácnosti nás pohostila Maria Laura (přítelkyně od našeho bývalého hostitele Patrice) výbornou mexickou večeří. Pořádně nabuzeni cukrem se děti dostaly do rauše a malá Ania se rozhodla ulechtat Davida. To vše za hudebního doprovodu Patrice na klavír.

Malý bandita se rozhodl spoutat Davida.

***

Jinak jsme tu už stihli absolvovat týden kurzů jógy, kterou máme doslova za rohem. Je to hodně dobrý a můžem všem lezcům i nelezcům vřele doporučit, ale na ty hrbatý záda bych doporučovala hlavně lezcům :) To teprve budete koukat jak málo jste ohební!

Tak snad už nám bude zdraví i okolnosti přát a budem se moct věnovat tomu co nás baví nejvíc :-) Ještě musíme zkontrolovat lezení ve Státech, 6h odsud, kde se dá lézt dřív než tady. Tady musí nepršet aspoň 3 dny v kuse aby se dalo lézt, což je dost krutá podmínka - v zimě tady prší furt! :) Sezona běžně začíná tak v dubnu, ale komu by se chtělo tak dlouho čekat že?

People

2010-01-19T10:55:00.001-08:00

Malé slohové cvičení na téma "Lidé ve Vancouveru" :)

David to už trošku nakousl, nevím není-li to pro mě příliš velké sousto!

Předem však pár slov o zvířeně! Byť jsme ještě neopustili město a tudíž neměli šanci potkat grizzlyho (občas prý jen tak tlupa přechází dálnici ze Squamishe), už jsme viděli skunka! David mě furt strašil že na mě zaútočí (smradem?), takže jsem nešla blíž než na 3m a tudíž je to na

fotce jen černobílej flek.

Potkali jsme ho v srdci věžákovitého centra města. Jinak v duchu toho, že tu je všechno větší (včetně sporáku, lednice, aut...) tak to pravidlo platí i o zvířatech, minimálně veverkách a kočkách. Macci! Pozitivní je že veverky jsou tu trochu míň agresivní než v Montrealu, kde před nima člověk musí furt zavírat dveře na balkon, jinak mu naběhnou do kuchyně a sežerou a zničí, co najdou. Navíc tam s oblibou trhají pytle s odpadkama. Tady jsou zatím relativně hodný, jen roztomile poskakujou a šplhaj že jim závidím.

Na lidi jsme zatím štěstí měli velký. V první řadě známý od Davidovy rodiny, pan Patrice Eydoux, náš současný hostitel. Den před odletem nám bylo oznámeno že se mu máme ozvat až doletíme, což jsme uskutečnili, a on nás pozval k sobě domů než seženem vlastní byt. Je to od něj moc milé, protože jsme se díky tomu ocitli přesně ve čtvrti, kde jsme zjistili že chceme i zůstat. Patrice je francouzský lékař pracující hlavně na poli genetického výzkumu mentálních postižení jako je autismus. Byť má doma trochu studený odchov (má na doma dokonce čepice jež mu ladí s domácím svetrem!), cítíme se tu velmi pohodlně. Navíc celý víkend o nás srdečně pečovala Patricova přítelkyně Maria-Laura, Mexičanka, které je sice 50 let ale vypadá tak na 30, má míň šedých vlasů než já!!! (bych si přála její vlasy!!) Očividně tráví víkendy se svými dětmi tady v Patricově domě (bydlí jinak v Severním Vancouveru), takže jsme tu měli celý víkend veselo a full house. Ale děti (Ian 11, Ania 8) jsou moc milé a klidné. Navíc od dětství polygloti, umí plynně španělsky, anglicky a francouzsky (chodí tu do francouzské školy). Takže se tu celý víkend hovořilo 4-jazyčně (též jsme přispěli svou troškou do mlýna). Byli sme jen trochu překvapení, že děcka strávili v podstatě celý víkend zalezlí v baráku u komplu. Ian se dokonce tvářil trochu uraženě když se ho David ptal jestli dělá nějaké sporty :)

Víkend nám zpestřila také návštěva pana Jiřího. Čiperný sedmdesátník směle doplňuje naši kolekci imigrantů jež nás obklopují. V roce 1939 jeho rodina emigrovala z Čech do Londýna, po válce se na krátkou chvíli vrátili do Čech, ale s vývojem politické situace opět odešli až nakonec zakotvili v Kanadě. Pan Jiří tudíž skoro nežil v Čechách, přesto však hovoří bravurní češtinou (s mírným pražským přízvukem). Určitě mu v tom pomáhá jeho sloní paměť - při svém vyprávění nás zahrnul příběhy z mládí až dětství včetně letopočtů a jmen kamarádů. Sama bych si přála si takhle dobře pamatovat uplynulých 26 let mého života... Je pozoruhodné že kmotrem pana Jiřího byl sám Eduard Beneš v exilu (Benešova žena pak byla kmotrou Jiřího twin-sister).

Na fotce tedy zleva: Patrice a Laura, David a Jiří.

Nakonec se nám dokonce splnilo i přání mít jako spolubydlící nějakého místňáka. Daniela je původem z Calgary, ale ve Vancouveru žije už 8 let. Vypadá velmi sypmaticky a přátelsky, což není u spolubydlících vždy zaručeno. To jsme takhle šli se podívat na 1 byt v Downtownu, což je malý poloostrov doslova zasypaný věžákama, kde to jakože tepe. Ale je tam hodně málo životního prostoru a nájmy vysoké. Proto nás nemělo překvapit, že panáček v inzerovaném bytě pronajímal ložnici (s nádherným výhledem na město), ale sám bydlel v obýváku který ani neměl dveře. Společný prostor tudíž tvořila kuchyňka 2x1m a koupelna. Což o to, ale chlapík byl fakt divnej. Slizkej. Vzhledem k tomu že budu často pracovat z domu (když mě omrzí kavárenské povalečství:)), při představě že bych měla těch málo metrů čtverečních sdílet s takovýmto člověkem mi nabíhala husí kůže. V jiných bytech byl zas třeba divnej smrad (nebo by naše ložnice byla v garáži!), takže Daniela a její čisťounký byt u nás zvítězili na plné čáře... Těším se na její výraz až začneme instalovat shybovací lištu :)

Chtěla jsem sem přidat fotku toho domečku ale už to nějak nejde. Tímto prosíme o radu zkušené bolggery jak tu zacházet s obrázkama!

Po poněkud smolné tréninkové sezoně a nyní ještě cestovní přestávce už mám vážný absťák na lezení, takže půjdem omrknout místní stěnu, finally!

Máj v lednu

2010-01-18T19:42:00.000-08:00

Hola Evropané. Po úvodním marastu, kterým nás Vancouver hned na začátek zpražil se nám teď zřejmě snaží zavděčit, protože se udělalo krásně s teplotami vysoko nad bod mrazu. Vzhledem k tomu jak vypadá lednové počasí u nás mi přijde dost neuvěřitelné, že já jsem skutečně v té Kanadě, ve které má ani ne za měsíc začínat zimní Olympiáda. Zatím to vypadá, že se na ni pudem podívat v krátkém triku a se s slunečními brýlemi zatímco středoevropané budou doma mrznout u televizí. Počasí spíš odpovídá našemu pozdnímu dubnu, než předvečeru zimních her, ale místní říkali, že tenhle průběh počasí bývá poměrně obvyklý a mrazy a sníh přicházejí počátkem února, tak uvidíme.

V průběhu našeho flat hunting jsme si prošli kus města a poznali jak nelehký úkol je nájít si příjemné bydlení. Z 10 bytů co jsme navštívili byla většina dost hrozných squatů. Našli jsem nakonec dva o kterých jsme začali uvažovat. První z nich je asi 20 minut od místa ve kterém teď přebýváme a chlapík se kterým bychom bydleli je australskej hipík co nás ve 3 odpoledne přišel přivítat rozesmátě rozespalej a v obýváku mu tvořil dominantu plakát s Bobem. Bohužel bychom tam mohli zůstat jen do konce května, protože pak mu končí nájemní smlouva, která by se musela na další rok prodlužovat což nehodlal udělat ani on ani my. Druhej byt je od domu našeho současného pana domácího asi 5 mnut chůze a bydlí v něm asi 30 letá holčina co se živí focením. Byt byl oproti všem ostatním překvapivě čistej a útulnej, což spolu s lokalitou v Kitsilianu (čtvrť v centrálním Vancouveru) tvořilo ideální variantu. Plní nadšení jsme slečně chtěli oznámit, že určitě berem, ale ta se vzhledem k pochopitelnému zájmu ještě chtěla slečna čas na rozmyšlenou. Druhý den se ale ozvala, že teda joo, takže máme od příští neděle kde bydlet, jupí.

V pátek večer jsme si nechali ukázat trochu nočního života od stračenovýho kámoše Marka alias Mařeny, se kterým tu žil, a který u nás byl jeden den na návštěvě v Christchurch. Zavedl nás do místní vyhlášené putiky Cambie, kde evropana zaskočí místní obvyklá záliba v čekání před hospodou, než se v ní uvolní pár míst a manager dovolí pár dalším šťastlivcům zajít si na pivo. Mimo lahodnosti místního piva po jehož třech půllitrech mě celej druhej den bylo jak po acidovém tripu, jsme okusili i něco z šarmu zdejších žen, které se svým půvabem občas nezadají s mými vzpomínkami na zélaňďanky. Ale Mařena říkal, že prej ještě není sezóna, že na jaře se zjeví pohlednější kusy, tak nevím, kde se zatím schovávaj.

Dneska jsme se konečně mohli věnovat něčemu jinému než obhlížení dalších podob sqatů ala vancouver a tak jsme se trochu potulovali městem, zjistili jak nekonečné jsou tu zdejší věčně rovné ulice a objevili jak báječně tu mají levné oblečení. Lucka si bude muset pořídit kontejner, aby si všechny hadříky v září odvezla, soudě podle dnešního nákupního úlovku. Mrkli jsme se i na jeden campervan, kterej bysme si chtěli na výlety do Squamishe a případně do států pořídit, ale vzhledem k tomu, že se majiteli nepodařili otevřít boční dveře, upadla mu klika při zavírání dveří a nenastartoval motor, tak jsme se rozhodli s koupí ještě na chvíli posečkat.

Vancouver si to u nás tedy po upršeném entré spravil. Musí se nechat, že pohled na

město s pozadím zasněžených vrcholků hor je fakt vyjímečnej. Už se těším jak vyrazíme do přírody.

Vancouver konečně bez deště

2010-01-15T17:19:00.000-08:00

2. den v Kanadě. Konečně se začínáme přizpůsobovat časovému posunu a neusínáme náhodně během dne, což je příjemný. Do dnešního odpoledne furt pršelo. Mega. Takovou chcandu nepamatuju! Ocenila jsem gore-texové boty a bundu s vysokým sloupem voděodolnosti. Vypadalo to zoufale, zvlášť když v tom má člověk obíhat město a shánět bydlení. Působí to spolu s jet lagem trochu depresivně :) Dnes se nám však podařilo navštívit konečně i byt kde by se nám líbilo, což je po sérii squatů a shitholes taky dobrá zpráva.

Ale nakonec se stalo něco neskutečného! Přestalo pršet! A pak, věc úplně neslýchaná, vysvitlo slunce!!!

V pozadí bylo původně vidět dokonce i slibné panorama hor. Mimochodem je tu tak 12°C, a není žádný sníh, což dělá vrásky pořadatelům Olympiády a národní zpravodajství plní otázky "Will Canada be able to host the Games?" a rozbory nejposlednějších technologických novinek ve výrobě sněhu. Vydřený sjezdovky asi hitem sezony nebudou. Ale hokej asi bude, tak třeba se "naši hoši" pochlapí a zas zazáří v bývalé formě a vypráší jim tu kožuchy.

Držte nám palce, D+L

První zápisky z cesty

2010-01-13T21:32:00.000-08:00

Tož jsme si založili blog o našem tripu do Kanady. A to v rámci racionalizace času při čekání na imigračním na Vancouverském letišti. Cestu jsme přežili celkem bez úhon, ikdyž po tom co nám British airways ve Vídni oznámili, že náš let do Londýna byl zrušen to moc nevypadalo. Leč vše se v dobré obrátilo a poté co nás poslali na let s Austrian jsme přeci jen náš let z Londýna do Vancouveru stihli. Do teď nechápu proč British Airways lety z Vídně do Londýna kvůli špatnému počasí zrušili, ale Austrian normálně lítali dál. No nic už budeme pomalu na řadě, takže jdem přemlouvat místní úředníky, že nepředstavujemem pro Kanadu bezpečnostní riziko, a nehodláme tu čerpat sociální dávky. Později ještě přidám pár fotek z cesty.

Tak teda přidávám některé ty fotky z naší výpravy Vídeň - Vancouver a pár fotek z předešlého balení.