Máj v lednu

Hola Evropané. Po úvodním marastu, kterým nás Vancouver hned na začátek zpražil se nám teď zřejmě snaží zavděčit, protože se udělalo krásně s teplotami vysoko nad bod mrazu. Vzhledem k tomu jak vypadá lednové počasí u nás mi přijde dost neuvěřitelné, že já jsem skutečně v té Kanadě, ve které má ani ne za měsíc začínat zimní Olympiáda. Zatím to vypadá, že se na ni pudem podívat v krátkém triku a se s slunečními brýlemi zatímco středoevropané budou doma mrznout u televizí. Počasí spíš odpovídá našemu pozdnímu dubnu, než předvečeru zimních her, ale místní říkali, že tenhle průběh počasí bývá poměrně obvyklý a mrazy a sníh přicházejí počátkem února, tak uvidíme.

V průběhu našeho flat hunting jsme si prošli kus města a poznali jak nelehký úkol je nájít si příjemné bydlení. Z 10 bytů co jsme navštívili byla většina dost hrozných squatů. Našli jsem nakonec dva o kterých jsme začali uvažovat. První z nich je asi 20 minut od místa ve kterém teď přebýváme a chlapík se kterým bychom bydleli je australskej hipík co nás ve 3 odpoledne přišel přivítat rozesmátě rozespalej a v obýváku mu tvořil dominantu plakát s Bobem. Bohužel bychom tam mohli zůstat jen do konce května, protože pak mu končí nájemní smlouva, která by se musela na další rok prodlužovat což nehodlal udělat ani on ani my. Druhej byt je od domu našeho současného pana domácího asi 5 mnut chůze a bydlí v něm asi 30 letá holčina co se živí focením. Byt byl oproti všem ostatním překvapivě čistej a útulnej, což spolu s lokalitou v Kitsilianu (čtvrť v centrálním Vancouveru) tvořilo ideální variantu. Plní nadšení jsme slečně chtěli oznámit, že určitě berem, ale ta se vzhledem k pochopitelnému zájmu ještě chtěla slečna čas na rozmyšlenou. Druhý den se ale ozvala, že teda joo, takže máme od příští neděle kde bydlet, jupí.

V pátek večer jsme si nechali ukázat trochu nočního života od stračenovýho kámoše Marka alias Mařeny, se kterým tu žil, a který u nás byl jeden den na návštěvě v Christchurch. Zavedl nás do místní vyhlášené putiky Cambie, kde evropana zaskočí místní obvyklá záliba v čekání před hospodou, než se v ní uvolní pár míst a manager dovolí pár dalším šťastlivcům zajít si na pivo. Mimo lahodnosti místního piva po jehož třech půllitrech mě celej druhej den bylo jak po acidovém tripu, jsme okusili i něco z šarmu zdejších žen, které se svým půvabem občas nezadají s mými vzpomínkami na zélaňďanky. Ale Mařena říkal, že prej ještě není sezóna, že na jaře se zjeví pohlednější kusy, tak nevím, kde se zatím schovávaj.

Dneska jsme se konečně mohli věnovat něčemu jinému než obhlížení dalších podob sqatů ala vancouver a tak jsme se trochu potulovali městem, zjistili jak nekonečné jsou tu zdejší věčně rovné ulice a objevili jak báječně tu mají levné oblečení. Lucka si bude muset pořídit kontejner, aby si všechny hadříky v září odvezla, soudě podle dnešního nákupního úlovku. Mrkli jsme se i na jeden campervan, kterej bysme si chtěli na výlety do Squamishe a případně do států pořídit, ale vzhledem k tomu, že se majiteli nepodařili otevřít boční dveře, upadla mu klika při zavírání dveří a nenastartoval motor, tak jsme se rozhodli s koupí ještě na chvíli posečkat.

Vancouver si to u nás tedy po upršeném entré spravil. Musí se nechat, že pohled na

město s pozadím zasněžených vrcholků hor je fakt vyjímečnej. Už se těším jak vyrazíme do přírody.