Dilema

Blíží se víkend, a já se nemohu rozhodnout, co podniknout.

Možnosti jsou následující:

A) Squamish
- bouldery
- lezení s lanem

B) Whistler
- lyže
- snb

C) Tofino
- surf

Poradíte?? :))

Ježdění ve Whistleru

Zdravím.

Nějak jsme měli v poslední době na pilno, tak nebyl moc čas psát na blog. Nicméně jsme z5 a pokusíme se blogovat častěji. Takže to zkusím trochu shrnout co se nám za poslední týdny stalo. V kostce. Před 14 dny jsem byl jezdit ve Whistleru, Lucka kvůli problémům s kolenem jet nemohla, k tomu více viz zbytek tohoto zápisu. Po cestě zpět do Vancouveru nám 20 km před cílem kleklo auto. Velká zábava, odtah by stál 150 dolarů, odtah svépomocí není legální. Naštěstí se nám podařilo identifikovat závadu na alternátoru, takže jsme vzali baterku a nechali se od známých dovést do Van. Od George jsme si půjčili nabíječku a auto, dobili baterku a druhý den zas na dálnici vyzvednout to naše. Trik s baterkou vyšel, takže jsme se přiblížili do North Vanu. Tam jsme opět nechali u Mařeny dobít baterku, abychom se po celodenní taškařici dopravili večer i s autem domů. V pondělí telefonát do servisu, co jako za opravu, oni 750, já ani za nic, to bych jim musel ruce zpřerážet za takový prachy. Jsem rozhodnut to opravt sám, když to dokáže auto mechanik, tož já taky. Koupili jsme secondhandovej alternátor na netu, není na tom nejlíp, ale stál 30 CAD, což oproti novýmu za 500 stojí za pokus. Další víkend si domlouvám Mata, Mařenu, a bude to. Za pomocí You Tube jsem zjistil co s tím asi může být a mám zhruba představu, jak na to. No a inu po 2 hodinách jsme se provrtali k uhlíkům vyměnili je za ty z koupenýho alternátoru a jede se dál. Dál, rovnou na párty u Polákům. Dali jsme si s Lucou týden bez drog všeho druhu, takže to po 4 dnech řádně u Niky s Oskarem řádně zapíjíme a zařizujem si prímovou kocovinu na pondělní ráno. Ve středu 20.4 tady byl festival 420 (Zeptejte se Stračeny) a celej Van se zazelenal, ale o tom snad zas příště.

Takže už jen doplněk z Whistleru.

V sobotu vstávám 5.55, abych před sedmou byl u Mařeny vyzvedl Kaču a pádíme na svah. Předpověď hlásí celodenní slunce, což po 2 týdnech sněžení a relativně nízkých teplot věstí příjemný den. Dole ve vesnici po sněhu už téměř ani památky. Celodenní tiket stojí 90 CAD, což je morda, takže tradičně na Čechy prolezem na 2 permice v 5, čímž se cena sniží na 30, což už je přijatelné.

Sparingpartneři ve Whistleru
Ježdění a sníh bylo prostě úžasný. Žádnej mokrej sníh, žádněj led, žádný muldy. Pod vrcholem je -12 a všude hromady čerstvýho sněhu. Freeride s dopadem jak do peřin. Dovádíme seč to dá. Jezdím s mařenou, kterej mě tahá furt mimo sjezdovku, tak se to třeba časem naučím, zatím se válím a užívám si to. Zkoušíme se svézt ve snow parku, takže nějaký hopsání a svezení na rampě. Většinu dne jsme jezdili na jednom ze dvou kopů, Whistler a Black Comb, takže se před koncem otvíračky přesouváme na druhou stranu prve jmenovaný. Dáme ještě pár jízd a jedem domů (aspoň si to zatím myslíme).

Ježdění bylo úžasný, jeden z nejlepších dní na horách co jsem zažil. Jsem rád, že jsem si ten místní sníh vyzkoušel.  

Fota mluví myslím samy za sebe.

Šlepr na vrchol Black Combu

Sněhu bylo vydatně

Cestou na vrchol

Pohled z Black Combu dolů na vesnici Whistler

 

Kde je vrchol?

Tady je

Oběd našeho teamu

Snow park

Asi Mařena

Bezpochyb Já

Lanovkou z Balck Combu na Whistler

Wyhledy lanowkowe

Sobota na Cypress Hill

Po návratu ze Skaha nás Vancouver přivítal tradičně zamračeným počasím. Celý následující týden pak k mé nelibosti přelo. Nicméně vzhledem k tomu, že se i poměrně ochladilo, měl tento nuzný týden nakonec příjemné vyústění, neboť na okolních kopcích připadl asi metr nového sněhu a mohli jsme tak vyrazit na svah. Lucka v sobotu pracovala, tak jsem se domluvil s Mařenou, že o víkendu zajedeme do Whistleru. V práci se nade mnou slitoval kolega, když sem si stěžoval, jak je drahý půjčení prkna (30 CAD) a půjčil my svoje prkno i s botama. Sám má doma ještě další čtyři, neb se živil jako snowboardový instruktor. Vzhledem k velikonočnímu prodlouženému víkendu jsme se nakonec domluvili, že se pojedeme v sobotu rozjezdit na Cypress Hill, což je kopec hned nad městem, a v neděli vyrazíme do Whistleru. V sobotu ráno jsme hezky jako ranní ptáčata v půl desáté dorazili pod kopec. Byl jsem překvapenej kolik je tu sněhu, protože ve městě jsme neviděli spadnout ani vločku, a na Cypressu kam to máme ani ne půl hodinu cesty z domu byly slušný 2 metry sněhu.

Parkoviště na Cypress Hill

47 CAD za skipass neni zrovna nejlevnější, ale člověk zas nemusí nikam cestovat a má svah prakticky za domem.  

  Plánek střediska

Celý dopoledne bylo zataženo, že nebylo nicmoc vidět, navíc sem nechal foťák v autě, takže fotaz jsou až z odpoledne, když se to trochu roztrhalo.

Šlepry hore, dole Mařena s Graidenem

Měl jsem fakt štěstí, protože kluci říkali, že před týdnem tady už tekly potoky vody, zato teď tady byl čerstvej metr sněhu. Ježdění byl výborný, Mařena mě furt tahal jezdit mimo sjezdovky v lese, takže jsem se snažil vypořádat s touhle taškařicí. Byla to celkem sranda.

Vlevo Já vstříc lesu, vpravo Mařena s Kačou a výhled na Horse Shoe Bay, a uprostřed kopec

Celej den bylo víceméně zataženo, ale ve šťastnějších chvílích se mi podařilo zachytit výhled z kopce. Na jedné straně výhled na Vancouver, na druhé výhled na Horse Shoe Bay a dálnice směrem na Squamish.

Mařena s Vancouverem

Jezdili jsme do půl čtvrté a celkem mě to stačilo, přeci jen jsme byl letoc poprvé jezdit. Pak jsme se snažili prodat tickety, ale Kanaďani jsou příliš poctivý, takže se nám moc nedařilo. Nakonec jsem v půl paté udal za deset doláčů skipass a jeli jsme domů a večer s Lucou na Avatara.

Z Whistleru nakonec v neděli nic nebylo, protože jsme byli všici celkem vyřízení a předpověď věstila další zatažený den. Chystáme se tam tuto sobotu, tak snad bude počasí přát a bude slunečno.

4 Season Skaha

Je čtvrtek 25. 3. 2010, 18 hodin místního času, končím v práci, rychlá večeře a okolo 20 hodiny nasedáme do auta na náš první výlet ke Skaha Lake. Čeká nás asi 6 hodin jízdy. Předpověď je celkem schizofrenní, na jednom webu hlásí celý víkend slunečno na druhém déšť, asi tak smíšené jsou i naše očekávání. Kolega z práce mi radí ať se připravíme na cokoliv, prý může i sněžit, jojo - that was a good one -, tady kde je už od ledna pořád kolem 12 stupňů, to víš, že jo. Po 9 hodinách v práci se mě moc nechce absolvovat 6 hodin jízdy, ale co už. První příjemné překvapení čeká pár kilomentrů za Vancouverem, když se obejvuje značka s rychlostním limitem 110 km/h, dosud věc nevídaná, všude jinde zatím bylo max. 90, tož tam možná budem o něco rychleji. Radost opadá s prvním výraznějším stoupáním, asi opravdu jedeme do hor. Ručička tachometru padá pod 50, stejně tak mé nadšení z jízdy, předjíždějící kamiony mě zpočátku trochu znervózňují, protože tyhle monstra jsou jak stádo krav, ale po čase už je ignoruju. Mám pocit, že se ukoušu nudou, jet padesátkou 400 km je pravé meditační cvičení. Nicméně s ujetými kilometry se cesta konečně stává zajímavější, když déšť střídá sněžení. Gabe si asi srandu nedělal. Když se přidá ještě mlha a pod sněhem zmizí silnice má znuděnost konečně opadá. Dálnice se chvílemi opravdu zcela ztrácí v reliéfu krajiny. Tady se moc nenosí krajnice, patníky, odrazky, nebo něco podobného co by oddělovalo silnici od jejího okolí, takže když napadne 20 cm sněhu, tak se moc není podle čeho orientovat. Auto nám začíná trochu prokluzovat a mě přestávají stírat stěrače, je něco po půlnoci a jsme kdesi uprostřed kopců, kde projede 1 kamion tak každou půl hodinu. Naštěstí jsme se vyhrabali až na vrchol, takže se můžu podívat na ten blbej stěřač, kterej přimrzl ke sklu, supr zas něco uvidim. Teď už se jen doklouzat dolu k jezeru Skaha a v pul 2 rano sme na mistě. Celou cestu pršelo, nebo sněžilo, stejně tak prší tady, snad to do rána přestane.

Spaní v autě je noblesní, doma sme hodili do sklepa sedačky, mrskli dovnitř dvě bouldrmatky a je z toho postel lepší než doma.

Zaparkovali sme na doporučení v průvodci na boční cestě nad Pentinctonem, takže se nám ráno rozprostírá příjemný výhled na město. Idylu kazí jen to, že bez přestání už třetí den prší, fuck.

Ranní Penticton

Včerejší dobrodružná cesta dostává nový rozměr, když jsem ráno ve městě zjistil, že v motoru není ani kapka oleje, takže jsem tam naládoval 3litry a ukazuje to teď něco málo nad minimální limit.

Pan motorista dolívá olej

No jo no, co já mám s tím počasím dělat

Furt prší, ale jedem do skal, jsem rozhodnutej si aspoň jednu cestu dát, ať je jakkoli. Luca se mnou odmítá do deště jít, že prej je to blbost, když je tam průtrž mračen, že si počká až to přejde. Si myslí, že se nedá lézt když tři dny prší, pche, jdu sám. Pevné rozhodnutí aspoň si zkusit zabouldrovat mi asi trochu zatemňuje mozek, protože se mi podaří třikrát ztratit, takže když konečně totálně durch dojdu do skal, tak jsem ze své procházky krajinou utahanej jak kotě. Nicméně jsem našel sektor kde se dá lézt i za deště, takže si jdu pro jističe. Jistič vypadá v teple auta až nebezpečně spokojeně. Říkám si, že si něco počtu,abych trochu stačil uschnout, a už jsem tvrdej jak špalek. Kolem třetí odpo mě budí strašný horko a slunce v očach. Wtf, si připadám jako bych spal týden, probuzen do totálně jiné krajiny. Venku je naráz jak v létě a skály jsou po hodině skoro suchý.        

Překvapivé probuzení

Kafe a jde se do skal. Na rozlez a seznámení si dáváme 5.6. Výborná volba, první půlka vede spárou ve které jako snad v jediném skalním útvaru je ještě nějaká voda. Pak zkoušíme něco težšího, ale všechno nás ze sebe setřese, takže se vracíme do auta se sklopenýma ušima. První lezení po zimě je holt krušný.

Tříhvězdičková spára za 5.11c

Lezení je hafo zajímavý, ale pro nás co sme odkojení vápnem je pohyb na žule zpočátku trochu nezvyk. Jinak krajinově je to velice vděčné, nahoře slunce, nebe, hory, sníh, dole, les, prérie, jezero.

Cesta do skal

Večer nás ze skal provází místní psejk, kterej nám ukáže nejkratší cestu z5 na parkoviště, dík. Jedem na náš včerejší spací spot, trochu vínka, lízanej mariáš a posloucháme jak se zas venku honěj čerti.

 

    Náš průvodce

                                Večerní idyla

Ráno nás vítá do nového dne místní zvěr. V Pentictonu se zajdem podívat k jezeru a jedem pod skály. Je sucho a nebe bez mraků.

Bambi stopař

                                          Skaha Lake

Tentokrát to není ani sníh ani déšť, ale neskutečný vichr, ve stínu je jak na Sibiři. Trochu už se snažíme potykat se zdejším matrošem, ale žádný výkony z toho nejsou. Spíš si snažíme trochu zrekonstituovat morál a neklepat se nad každým jištěním.

Krásná 30 m 

Cestou se opět seznamujem s dalším psem.

Pochodíme po různých sektorech a zkoušíme co pustí. Nakonec se ale pouštíme většinou my. Vítr začíná být dost nepříjemnej a trochu nám znechucuje lezení. Utíkáme do závětří, poslední krátká 5.11, kterou Luca skoro pokořuje a pelášíme do tepla.

                                                 Polárník

V neděli jdem do nejbližších sektorů a ve stínu 60 metrových stěn se pinožíme na 10 metrových kvacích, tak jak to máme rádi. Těsně před odjezdem se udělá letní počasí, takže hurá do tílka, než se to zas změní.

Delikátní hranka za 5.11d

Cestou domů sme se podívali na kite-boardisty, kterým vítr očividně vadil o něco míň. A pak směle ze slunce z5 do hor a deště, domů.

Tož tak, dobře sme se měli.