4 Season Skaha

Je čtvrtek 25. 3. 2010, 18 hodin místního času, končím v práci, rychlá večeře a okolo 20 hodiny nasedáme do auta na náš první výlet ke Skaha Lake. Čeká nás asi 6 hodin jízdy. Předpověď je celkem schizofrenní, na jednom webu hlásí celý víkend slunečno na druhém déšť, asi tak smíšené jsou i naše očekávání. Kolega z práce mi radí ať se připravíme na cokoliv, prý může i sněžit, jojo - that was a good one -, tady kde je už od ledna pořád kolem 12 stupňů, to víš, že jo. Po 9 hodinách v práci se mě moc nechce absolvovat 6 hodin jízdy, ale co už. První příjemné překvapení čeká pár kilomentrů za Vancouverem, když se obejvuje značka s rychlostním limitem 110 km/h, dosud věc nevídaná, všude jinde zatím bylo max. 90, tož tam možná budem o něco rychleji. Radost opadá s prvním výraznějším stoupáním, asi opravdu jedeme do hor. Ručička tachometru padá pod 50, stejně tak mé nadšení z jízdy, předjíždějící kamiony mě zpočátku trochu znervózňují, protože tyhle monstra jsou jak stádo krav, ale po čase už je ignoruju. Mám pocit, že se ukoušu nudou, jet padesátkou 400 km je pravé meditační cvičení. Nicméně s ujetými kilometry se cesta konečně stává zajímavější, když déšť střídá sněžení. Gabe si asi srandu nedělal. Když se přidá ještě mlha a pod sněhem zmizí silnice má znuděnost konečně opadá. Dálnice se chvílemi opravdu zcela ztrácí v reliéfu krajiny. Tady se moc nenosí krajnice, patníky, odrazky, nebo něco podobného co by oddělovalo silnici od jejího okolí, takže když napadne 20 cm sněhu, tak se moc není podle čeho orientovat. Auto nám začíná trochu prokluzovat a mě přestávají stírat stěrače, je něco po půlnoci a jsme kdesi uprostřed kopců, kde projede 1 kamion tak každou půl hodinu. Naštěstí jsme se vyhrabali až na vrchol, takže se můžu podívat na ten blbej stěřač, kterej přimrzl ke sklu, supr zas něco uvidim. Teď už se jen doklouzat dolu k jezeru Skaha a v pul 2 rano sme na mistě. Celou cestu pršelo, nebo sněžilo, stejně tak prší tady, snad to do rána přestane.

Spaní v autě je noblesní, doma sme hodili do sklepa sedačky, mrskli dovnitř dvě bouldrmatky a je z toho postel lepší než doma.

Zaparkovali sme na doporučení v průvodci na boční cestě nad Pentinctonem, takže se nám ráno rozprostírá příjemný výhled na město. Idylu kazí jen to, že bez přestání už třetí den prší, fuck.

Ranní Penticton

Včerejší dobrodružná cesta dostává nový rozměr, když jsem ráno ve městě zjistil, že v motoru není ani kapka oleje, takže jsem tam naládoval 3litry a ukazuje to teď něco málo nad minimální limit.

Pan motorista dolívá olej

No jo no, co já mám s tím počasím dělat

Furt prší, ale jedem do skal, jsem rozhodnutej si aspoň jednu cestu dát, ať je jakkoli. Luca se mnou odmítá do deště jít, že prej je to blbost, když je tam průtrž mračen, že si počká až to přejde. Si myslí, že se nedá lézt když tři dny prší, pche, jdu sám. Pevné rozhodnutí aspoň si zkusit zabouldrovat mi asi trochu zatemňuje mozek, protože se mi podaří třikrát ztratit, takže když konečně totálně durch dojdu do skal, tak jsem ze své procházky krajinou utahanej jak kotě. Nicméně jsem našel sektor kde se dá lézt i za deště, takže si jdu pro jističe. Jistič vypadá v teple auta až nebezpečně spokojeně. Říkám si, že si něco počtu,abych trochu stačil uschnout, a už jsem tvrdej jak špalek. Kolem třetí odpo mě budí strašný horko a slunce v očach. Wtf, si připadám jako bych spal týden, probuzen do totálně jiné krajiny. Venku je naráz jak v létě a skály jsou po hodině skoro suchý.        

Překvapivé probuzení

Kafe a jde se do skal. Na rozlez a seznámení si dáváme 5.6. Výborná volba, první půlka vede spárou ve které jako snad v jediném skalním útvaru je ještě nějaká voda. Pak zkoušíme něco težšího, ale všechno nás ze sebe setřese, takže se vracíme do auta se sklopenýma ušima. První lezení po zimě je holt krušný.

Tříhvězdičková spára za 5.11c

Lezení je hafo zajímavý, ale pro nás co sme odkojení vápnem je pohyb na žule zpočátku trochu nezvyk. Jinak krajinově je to velice vděčné, nahoře slunce, nebe, hory, sníh, dole, les, prérie, jezero.

Cesta do skal

Večer nás ze skal provází místní psejk, kterej nám ukáže nejkratší cestu z5 na parkoviště, dík. Jedem na náš včerejší spací spot, trochu vínka, lízanej mariáš a posloucháme jak se zas venku honěj čerti.

 

    Náš průvodce

                                Večerní idyla

Ráno nás vítá do nového dne místní zvěr. V Pentictonu se zajdem podívat k jezeru a jedem pod skály. Je sucho a nebe bez mraků.

Bambi stopař

                                          Skaha Lake

Tentokrát to není ani sníh ani déšť, ale neskutečný vichr, ve stínu je jak na Sibiři. Trochu už se snažíme potykat se zdejším matrošem, ale žádný výkony z toho nejsou. Spíš si snažíme trochu zrekonstituovat morál a neklepat se nad každým jištěním.

Krásná 30 m 

Cestou se opět seznamujem s dalším psem.

Pochodíme po různých sektorech a zkoušíme co pustí. Nakonec se ale pouštíme většinou my. Vítr začíná být dost nepříjemnej a trochu nám znechucuje lezení. Utíkáme do závětří, poslední krátká 5.11, kterou Luca skoro pokořuje a pelášíme do tepla.

                                                 Polárník

V neděli jdem do nejbližších sektorů a ve stínu 60 metrových stěn se pinožíme na 10 metrových kvacích, tak jak to máme rádi. Těsně před odjezdem se udělá letní počasí, takže hurá do tílka, než se to zas změní.

Delikátní hranka za 5.11d

Cestou domů sme se podívali na kite-boardisty, kterým vítr očividně vadil o něco míň. A pak směle ze slunce z5 do hor a deště, domů.

Tož tak, dobře sme se měli.