neděle 31. ledna 2010

První okusení Squamishe


Včera jsme přes nepřízeň počasí a páteční návštěvu Cambie konečně vyrazili mimo město. A kam jinam mohli naše kroky vést než do Squamishe. V týdnu jsme si koupili auto, takže bylo načase vyrazit. Na začátku týdne to dokonce vypadalo, že by mohlo být o víkendu sucho a my by jsme snad mohli i zkusit trochu zalézt, ale od téhle předpovědi v kuse prší, takže z lezení nic nebylo. Myslím, že bychom tomu stejně moc nedali, protože nějak špatně snášíme místní piva, a tak jsme po šesti pátečních kusech byli celou sobotu v acidovém deliriu. Asi se z nás stanou abstinenti, nebo vezmeme na milost výběr zdejších vín. Squamish jsme chtěli vidět i proto, že se měla kvůli Olympiádě zavřít jediná příjezdová cesta podél pobřeží do Whistleru, kde se má konat větší část lyžařských soutěží. Brali jsme to jako jednu z posledních příležitostí k návštěvě, neboť po počátku her bude průjezd možný jen pro účastníky či diváky. Naštěstí jsme se od majitele lezeckého shopu ve Sqaumishi dozvěděli, že uzavírka platí až od Sq dále, takže část lezeckých a bouldrových oblastí bude přístupných i během her. Majitel nám jakožto znalý místních poměrů tvrdil, že v průběhu února dochází zpravidla k poklesu teplot i srážek, a stává se tedy obdobím, kdy zdejší práskači pokořují svoje projekty, protože teploty do 5 stupňů a sucho vytvářejí ideální podmínky. Kdyby se naplnili jeho slova, tak bysme si snad mohli i někdy v průběhu února trochu zalézt, jen si najít ty projekty na které budou ideální podmínky. Jestli ale měl na mysli ty pověstné rajbasové plotny... :)


Hrdá majitelka na pozadí gaudiovských stěn

Squamishem jsme bloumali v oparu předešlého večera a zašli si na jídlo (fish and chips), které nás z toho trochu vytáhlo. Nicméně než jsme se promotali městem, tak bylo odpoledne, takže na objevování lezeckého potenciálu nám moc času nezbylo. Navštívili jsme jednu bouldrovou oblast, hned kousek od dálnice. Je úžasné jak se to spolu snoubí hlučná dálnice s hustým lesem, kde si člověk pár metrů od dálnice připadá jak někde uprostřed divočiny.

Přístav ve Squamishi, dole dálnice, naproti divočina

Zkusmo jsme si šáhli i na místní žulu, ale bylo to všechno totálně durch, takže šlo skutečně jen o letmý dotek.

Lucka se seznamuje

Šli jsme se pak trochu projít po lese, kde se Luca snažila hulákat jak na lesy, neboť se dočetla, že se tímhle způsobem vyhne setkání s medvědem, takže mě teď asi v lese čekají perné chvíle. Jestli spolu vyrazíme na nějaký vícedenní trek, tak se myslím Luca bát medvěda moc nemusí, ale nevím co probudí ve mě její zlatý fond songů ala Já písnička.


Pohled do hvozdu

Přírodu tady mají opravdu nádhernou, tak doufám, že i o Olympijském šílenství se nám podaří evakuovat z města a vyrazit někam na menší trek. V průvodci jsme objevili, že jedna bouldrová oblast je na okraji Vancouveru, kde jsou i nějaké trasy na výlety do hor, takže to případně vyzkoušíme též.
Vodopád na treku na Chief

středa 27. ledna 2010

Odpočinek



Shánění bydlení, auta, zařizování a podobné radosti nás celkem vyčerpaly, takže jsme se rozhodli odpočívat. V mém případě mi monukleozou oslabená imunita nedala na výběr než polehávat v teple domova. A protože samotnou by mě to moc nebavilo, pár těch bacilů jsem dala i Davidovi :) Tímto asi zklameme zatím všechny lezecké nadšence, protože náš výlet je zatím dost málo lezecký. Po nastěhování jsme zjistili, že v dřevěném domě jsou tak hloupé zdi, že kdybysme do nich namontovali lištu od Bena Moona tak vyrvem půl stropu. Dovezli jsme si i hrazdu, ale i na tu jsou zdejší futra slabá. Proto jsme se vydali na stěnu omrknout naše tréninkové možnosti. Inu, není to špatné. 3500kč za 3 měsíce permice, to už by mělo člověka dost motivovat k výkonům (zatím jsem z toho akorát onemocněla). S takovou si příští rok koupím permice zároveň na Frit, Kotelnu a Klajdu na celou zimu a ještě mi furt zbyde na pivo po stěně:-) Jinak ale stěna celkem v poho - na doporučení Stračeny jsme zvolili stěnu v Severním Vancouveru, protože tam člověka nebuzerujou za to že chce lézt bez trička (na co bych se pak koukala?), chodit bosky, nebo že nemá na sedáku certifikát že umí lézt na 1. a jistit. Ale aspoň malý test že umíme jistit a lézt na prvním jsme stejně absolvovat museli. Po pár týdnech nelezení jsem si hned musela odskočit do lana, tak jak to mám ráda :)Překvapily mě dětské kurzy lezení, prcci a teenageři, je tam trénujou jak malý závodníky. Učí je lézt na OS (na závody), a chválí za každou cvaklou expresku. S takovou podporou to se to pak musí lézt!
Po neveselých výkonech na stěně a ještě méně veselém utrácení za blbosti do domácnosti nás pohostila Maria Laura (přítelkyně od našeho bývalého hostitele Patrice) výbornou mexickou večeří. Pořádně nabuzeni cukrem se děti dostaly do rauše a malá Ania se rozhodla ulechtat Davida. To vše za hudebního doprovodu Patrice na klavír.

Malý bandita se rozhodl spoutat Davida.



***



Jinak jsme tu už stihli absolvovat týden kurzů jógy, kterou máme doslova za rohem. Je to hodně dobrý a můžem všem lezcům i nelezcům vřele doporučit, ale na ty hrbatý záda bych doporučovala hlavně lezcům :) To teprve budete koukat jak málo jste ohební!

Tak snad už nám bude zdraví i okolnosti přát a budem se moct věnovat tomu co nás baví nejvíc :-) Ještě musíme zkontrolovat lezení ve Státech, 6h odsud, kde se dá lézt dřív než tady. Tady musí nepršet aspoň 3 dny v kuse aby se dalo lézt, což je dost krutá podmínka - v zimě tady prší furt! :) Sezona běžně začíná tak v dubnu, ale komu by se chtělo tak dlouho čekat že?




úterý 19. ledna 2010

People


Malé slohové cvičení na téma "Lidé ve Vancouveru" :)

David to už trošku nakousl, nevím není-li to pro mě příliš velké sousto!

Předem však pár slov o zvířeně! Byť jsme ještě neopustili město a tudíž neměli šanci potkat grizzlyho (občas prý jen tak tlupa přechází dálnici ze Squamishe), už jsme viděli skunka! David mě furt strašil že na mě zaútočí (smradem?), takže jsem nešla blíž než na 3m a tudíž je to na
fotce jen černobílej flek.
Potkali jsme ho v srdci věžákovitého centra města. Jinak v duchu toho, že tu je všechno větší (včetně sporáku, lednice, aut...) tak to pravidlo platí i o zvířatech, minimálně veverkách a kočkách. Macci! Pozitivní je že veverky jsou tu trochu míň agresivní než v Montrealu, kde před nima člověk musí furt zavírat dveře na balkon, jinak mu naběhnou do kuchyně a sežerou a zničí, co najdou. Navíc tam s oblibou trhají pytle s odpadkama. Tady jsou zatím relativně hodný, jen roztomile poskakujou a šplhaj že jim závidím.

Na lidi jsme zatím štěstí měli velký. V první řadě známý od Davidovy rodiny, pan Patrice Eydoux, náš současný hostitel. Den před odletem nám bylo oznámeno že se mu máme ozvat až doletíme, což jsme uskutečnili, a on nás pozval k sobě domů než seženem vlastní byt. Je to od něj moc milé, protože jsme se díky tomu ocitli přesně ve čtvrti, kde jsme zjistili že chceme i zůstat. Patrice je francouzský lékař pracující hlavně na poli genetického výzkumu mentálních postižení jako je autismus. Byť má doma trochu studený odchov (má na doma dokonce čepice jež mu ladí s domácím svetrem!), cítíme se tu velmi pohodlně. Navíc celý víkend o nás srdečně pečovala Patricova přítelkyně Maria-Laura, Mexičanka, které je sice 50 let ale vypadá tak na 30, má míň šedých vlasů než já!!! (bych si přála její vlasy!!) Očividně tráví víkendy se svými dětmi tady v Patricově domě (bydlí jinak v Severním Vancouveru), takže jsme tu měli celý víkend veselo a full house. Ale děti (Ian 11, Ania 8) jsou moc milé a klidné. Navíc od dětství polygloti, umí plynně španělsky, anglicky a francouzsky (chodí tu do francouzské školy). Takže se tu celý víkend hovořilo 4-jazyčně (též jsme přispěli svou troškou do mlýna). Byli sme jen trochu překvapení, že děcka strávili v podstatě celý víkend zalezlí v baráku u komplu. Ian se dokonce tvářil trochu uraženě když se ho David ptal jestli dělá nějaké sporty :)

Víkend nám zpestřila také návštěva pana Jiřího. Čiperný sedmdesátník směle doplňuje naši kolekci imigrantů jež nás obklopují. V roce 1939 jeho rodina emigrovala z Čech do Londýna, po válce se na krátkou chvíli vrátili do Čech, ale s vývojem politické situace opět odešli až nakonec zakotvili v Kanadě. Pan Jiří tudíž skoro nežil v Čechách, přesto však hovoří bravurní češtinou (s mírným pražským přízvukem). Určitě mu v tom pomáhá jeho sloní paměť - při svém vyprávění nás zahrnul příběhy z mládí až dětství včetně letopočtů a jmen kamarádů. Sama bych si přála si takhle dobře pamatovat uplynulých 26 let mého života... Je pozoruhodné že kmotrem pana Jiřího byl sám Eduard Beneš v exilu (Benešova žena pak byla kmotrou Jiřího twin-sister).
Na fotce tedy zleva: Patrice a Laura, David a Jiří.

Nakonec se nám dokonce splnilo i přání mít jako spolubydlící nějakého místňáka. Daniela je původem z Calgary, ale ve Vancouveru žije už 8 let. Vypadá velmi sypmaticky a přátelsky, což není u spolubydlících vždy zaručeno. To jsme takhle šli se podívat na 1 byt v Downtownu, což je malý poloostrov doslova zasypaný věžákama, kde to jakože tepe. Ale je tam hodně málo životního prostoru a nájmy vysoké. Proto nás nemělo překvapit, že panáček v inzerovaném bytě pronajímal ložnici (s nádherným výhledem na město), ale sám bydlel v obýváku který ani neměl dveře. Společný prostor tudíž tvořila kuchyňka 2x1m a koupelna. Což o to, ale chlapík byl fakt divnej. Slizkej. Vzhledem k tomu že budu často pracovat z domu (když mě omrzí kavárenské povalečství:)), při představě že bych měla těch málo metrů čtverečních sdílet s takovýmto člověkem mi nabíhala husí kůže. V jiných bytech byl zas třeba divnej smrad (nebo by naše ložnice byla v garáži!), takže Daniela a její čisťounký byt u nás zvítězili na plné čáře... Těším se na její výraz až začneme instalovat shybovací lištu :)
Chtěla jsem sem přidat fotku toho domečku ale už to nějak nejde. Tímto prosíme o radu zkušené bolggery jak tu zacházet s obrázkama!

Po poněkud smolné tréninkové sezoně a nyní ještě cestovní přestávce už mám vážný absťák na lezení, takže půjdem omrknout místní stěnu, finally!

pondělí 18. ledna 2010

Máj v lednu

Hola Evropané. Po úvodním marastu, kterým nás Vancouver hned na začátek zpražil se nám teď zřejmě snaží zavděčit, protože se udělalo krásně s teplotami vysoko nad bod mrazu. Vzhledem k tomu jak vypadá lednové počasí u nás mi přijde dost neuvěřitelné, že já jsem skutečně v té Kanadě, ve které má ani ne za měsíc začínat zimní Olympiáda. Zatím to vypadá, že se na ni pudem podívat v krátkém triku a se s slunečními brýlemi zatímco středoevropané budou doma mrznout u televizí. Počasí spíš odpovídá našemu pozdnímu dubnu, než předvečeru zimních her, ale místní říkali, že tenhle průběh počasí bývá poměrně obvyklý a mrazy a sníh přicházejí počátkem února, tak uvidíme.


V průběhu našeho flat hunting jsme si prošli kus města a poznali jak nelehký úkol je nájít si příjemné bydlení. Z 10 bytů co jsme navštívili byla většina dost hrozných squatů. Našli jsem nakonec dva o kterých jsme začali uvažovat. První z nich je asi 20 minut od místa ve kterém teď přebýváme a chlapík se kterým bychom bydleli je australskej hipík co nás ve 3 odpoledne přišel přivítat rozesmátě rozespalej a v obýváku mu tvořil dominantu plakát s Bobem. Bohužel bychom tam mohli zůstat jen do konce května, protože pak mu končí nájemní smlouva, která by se musela na další rok prodlužovat což nehodlal udělat ani on ani my. Druhej byt je od domu našeho současného pana domácího asi 5 mnut chůze a bydlí v něm asi 30 letá holčina co se živí focením. Byt byl oproti všem ostatním překvapivě čistej a útulnej, což spolu s lokalitou v Kitsilianu (čtvrť v centrálním Vancouveru) tvořilo ideální variantu. Plní nadšení jsme slečně chtěli oznámit, že určitě berem, ale ta se vzhledem k pochopitelnému zájmu ještě chtěla slečna čas na rozmyšlenou. Druhý den se ale ozvala, že teda joo, takže máme od příští neděle kde bydlet, jupí.

V pátek večer jsme si nechali ukázat trochu nočního života od stračenovýho kámoše Marka alias Mařeny, se kterým tu žil, a který u nás byl jeden den na návštěvě v Christchurch. Zavedl nás do místní vyhlášené putiky Cambie, kde evropana zaskočí místní obvyklá záliba v čekání před hospodou, než se v ní uvolní pár míst a manager dovolí pár dalším šťastlivcům zajít si na pivo. Mimo lahodnosti místního piva po jehož třech půllitrech mě celej druhej den bylo jak po acidovém tripu, jsme okusili i něco z šarmu zdejších žen, které se svým půvabem občas nezadají s mými vzpomínkami na zélaňďanky. Ale Mařena říkal, že prej ještě není sezóna, že na jaře se zjeví pohlednější kusy, tak nevím, kde se zatím schovávaj.

Dneska jsme se konečně mohli věnovat něčemu jinému než obhlížení dalších podob sqatů ala vancouver a tak jsme se trochu potulovali městem, zjistili jak nekonečné jsou tu zdejší věčně rovné ulice a objevili jak báječně tu mají levné oblečení. Lucka si bude muset pořídit kontejner, aby si všechny hadříky v září odvezla, soudě podle dnešního nákupního úlovku. Mrkli jsme se i na jeden campervan, kterej bysme si chtěli na výlety do Squamishe a případně do států pořídit, ale vzhledem k tomu, že se majiteli nepodařili otevřít boční dveře, upadla mu klika při zavírání dveří a nenastartoval motor, tak jsme se rozhodli s koupí ještě na chvíli posečkat.

Vancouver si to u nás tedy po upršeném entré spravil. Musí se nechat, že pohled na
město s pozadím zasněžených vrcholků hor je fakt vyjímečnej. Už se těším jak vyrazíme do přírody.

pátek 15. ledna 2010

Vancouver konečně bez deště




2. den v Kanadě. Konečně se začínáme přizpůsobovat časovému posunu a neusínáme náhodně během dne, což je příjemný. Do dnešního odpoledne furt pršelo. Mega. Takovou chcandu nepamatuju! Ocenila jsem gore-texové boty a bundu s vysokým sloupem voděodolnosti. Vypadalo to zoufale, zvlášť když v tom má člověk obíhat město a shánět bydlení. Působí to spolu s jet lagem trochu depresivně :) Dnes se nám však podařilo navštívit konečně i byt kde by se nám líbilo, což je po sérii squatů a shitholes taky dobrá zpráva.
















Ale nakonec se stalo něco neskutečného! Přestalo pršet! A pak, věc úplně neslýchaná, vysvitlo slunce!!!
V pozadí bylo původně vidět dokonce i slibné panorama hor. Mimochodem je tu tak 12°C, a není žádný sníh, což dělá vrásky pořadatelům Olympiády a národní zpravodajství plní otázky "Will Canada be able to host the Games?" a rozbory nejposlednějších technologických novinek ve výrobě sněhu. Vydřený sjezdovky asi hitem sezony nebudou. Ale hokej asi bude, tak třeba se "naši hoši" pochlapí a zas zazáří v bývalé formě a vypráší jim tu kožuchy.

Držte nám palce, D+L





středa 13. ledna 2010

První zápisky z cesty

Tož jsme si založili blog o našem tripu do Kanady. A to v rámci racionalizace času při čekání na imigračním na Vancouverském letišti. Cestu jsme přežili celkem bez úhon, ikdyž po tom co nám British airways ve Vídni oznámili, že náš let do Londýna byl zrušen to moc nevypadalo. Leč vše se v dobré obrátilo a poté co nás poslali na let s Austrian jsme přeci jen náš let z Londýna do Vancouveru stihli. Do teď nechápu proč British Airways lety z Vídně do Londýna kvůli špatnému počasí zrušili, ale Austrian normálně lítali dál. No nic už budeme pomalu na řadě, takže jdem přemlouvat místní úředníky, že nepředstavujemem pro Kanadu bezpečnostní riziko, a nehodláme tu čerpat sociální dávky. Později ještě přidám pár fotek z cesty.

Tak teda přidávám některé ty fotky z naší výpravy Vídeň - Vancouver a pár fotek z předešlého balení.